Vyrůstal jsem mezi papoušky kapskými

Archivní článek z již vyprodaného čísla tištěného časopisu PAPOUŠCI 3-2009.

V roce 1888 byla v provincii KwaZulu-Natal (Jižní Afrika) založena misionářská stanice Centocow. Jejím zakladatelem byl Abbot Francis Pfanner, který pro svůj plán koupil malou farmu na západním břehu řeky Umzimkulu. Bylo mým velkým štěstím, že moji dva strýčkové vlastnili farmu na druhém břehu této řeky a já jsem tady prožil velkou část svého dětství. Farma se jmenovala Menin, podle válečného památníku u Ypresu, který byl v blízkosti. Právě na jejich farmě se odehrála většina mých chlapeckých dobrodružství a tady jsem získal blízký vztah k fauně a flóře, která mne okouzlila na celý život. U misionářské stanice vznikl i velký ovocný sad a vinice.

Díky jihoafrickému slunci se v sadech brzy urodilo mnoho ovoce, které lákalo, mimo dalších druhů, také papoušky kapské (Poicephalus robustus), kteří sem létali v hojných počtech. Tito papoušci byli endemickými druhy rozlehlých lesů oblastí Hlabeni, Gxalingene, Nxumeni, Hoha nebo Underbush, kde se nacházely podokarpové stromy. Ty ptákům poskytovaly důležitý zdroj potravy a možnost hnízdění. Postupem času se však začalo více těžit, stromů ubývalo, a protože jsou kapští dlouhověkými papoušky, nezbývalo jim nic jiného, než najít jiné zdroje, které by jim potravu zajistily. V tomto případě to byly právě ovocné sady u misionářské stanice, kam papoušci létali na meruňky nebo broskve.

Můj dědeček začal farmařit na farmě Menin v roce 1920 a s nadšením vzpomínal na stovková hejna papoušků kapských, kteří každé ráno a k večeru při své cestě za potravou přelétávali nad farmou. Osídlení lidmi bylo v této oblasti malé, ale hrozby pro papoušky kapské vzrůstaly. Papoušci se naučili do ovocných sadů létat pravidelně. Když byl můj otec malý, tak za každého papouška, kterého zastřelil, dostal odměnu. Totiž pro někoho, kdo pěstoval ovoce pro vlastní obživu, byli papoušci škůdci. Můj otec vzpomínal, jak jednou našel hromadu zabitých papoušků kapských, kterých bylo asi sto. Možná i tyto události v minulosti zapříčinily úbytek papoušků kapských v Jižní Africe. Dnes se hejna čítají na asi třicet jedinců a v některých oblastech už papoušci kapští vyhynuli.

I když měl můj dědeček na farmě také ovocné stromy, to, že se jejich ovocem živí papoušci kapští, mu vůbec nevadilo. Byl známý tím, že chytil všechny ptáky, které si usmyslel, aniž by je musel zastřelit. Jednoho dne takhle chytil samičku papouška kapského, která byla v naší rodině po 20 let jako domácí mazlíček. „Polly“, jak znělo její jméno, se velmi rychle ochočila, a když někdo přišel na návštěvu, vždy mu přistála na hlavě. V zimních měsících vyhledávala v domě teplejší místa. Poptávka po mazlíčcích na ptačím trhu byla velmi vysoká. Překvapující ovšem je, že vezmeme-li v potaz poměrně nízký počet papoušků kapských, chovaných v zajetí, proč je jich ve volnosti tak málo? Možná to nikdy nebylo tak, že by vysoké počty papoušků skončily na ilegálním trhu. Možná to byly jiné faktory, které zapříčinily úbytek ptáků ve volnosti.

K papouškům jsem měl tedy hluboký vztah už od útlého dětství a spojil jsem si je s přesvědčením, že přírodu je zapotřebí chránit. V roce 1980 přinesl jeden místní obyvatel mému dědečkovi zraněného papouška kapského. Můj dědeček ale stárnul a už neměl sílu na to, aby se o papouška staral. Bylo to tedy na mně.

Plody stromu (Terminalia sp.), kterými se papoušci kapští živí.

Díky této skutečnosti jsem tehdy potkal pana Olafa Wirminghause, doktorandského studenta univerzity v Natalu (University of Natal). Olaf začal v této oblasti papoušky pozorovat, a jak sám uvádí, nejvíce ho fascinoval pohled na kapské, kteří se živili na stromu s názvem zederach hladký (Melia azaderach) blízko nemocnice v Centocow. K tomuto místu jsem osobně přilnul také, protože jsem zde vyrůstal a Olaf mi později nabídnul, abych mu dělal asistenta. Bylo to studium na poloviční úvazek a tato práce mne velice naplňovala. Po celý rok jsem Olafovi pomáhal se sběrem dat a měsíčním vyhodnocováním a myslím, že to byl stále nejpodrobnější výzkum biologie papoušků kapských v zemi. Bohužel Olaf žil velmi krátce a zanedlouho zemřel na následky zhoubného mozkového nádoru. Sám si ale přál, aby v jeho práci někdo pokračoval a zhodnotil léta jeho pozorování. Já a Olafova žena jsme zpracovávali jím zaznamenaná data, vydali několik vědeckých prací a začali jsme s intenzivní osvětou, týkající se důležitosti ochrany ohrožených papoušků kapských.

Velké množství dat, které bylo nasbíráno, se stalo důležitým zdrojem informací o biologii papoušků kapských, ale i ostatních druhů žijících v oblasti. Olafova práce zajistila obrovský pokrok ve studiích. My se snažíme informace stále rozvíjet, i když jsou data již prakticky zkompletovaná. Postupem času jsem začal studovat i biologii papoušků šedohlavých (Poicephalus
fuscicollis suahelicus), kteří se vyskytují v severní části Jižní Afriky a v jižnějších oblastech Střední Afriky. V mnoha aspektech jsou si oba druhy podobné. Například tím, že jejich ohrožení zčásti způsobil úbytek přirozeného biotopu nebo nadměrný odchyt pro nelegální obchod s domácími mazlíčky.

Papoušek kapský není jediným druhem, který čelí nástrahám tohoto světa. Papoušci z celého světa potřebují naši pomoc. Ačkoliv chov v lidské péči v určitém smyslu slova pomáhá udržet některé druhy naživu a brání jejich vyhynutí, v mnoha dalších aspektech tomu tak není. Jen malé množství papoušků, odchycených ve volnosti, přežije. I když je už možná pozdě na to, abychom zachránili některé druhy naší planety, na snahy není pozdě nikdy.