Tichá vzpomínka na chovatele ING. JANA NEDĚLNÍKA

Dnes jsou tomu dva roky, co nás, zcela náhle a nečekaně, opustil světoznámý chovatel Ing. Jan Nedělník. Do dějin českého chovatelství papoušků se charismatický milovník ptactva neodmyslitelně zapsal, především svou ucelenou sbírkou amazoňanů a jejich poddruhů. Chovatelské zařízení, čítající 144 voliér, vybudoval v Kobeřicích u Prostějova. K dokompletování sbírky amazoňanů chyběly už pouze nedostupné druhy – amazoňan Kawallův a amazoňan císařský. Vzpomeňme na tohoto úžasného člověka přečtením jeho řádků, které napsal v roce 2016.

NIKDY NEZAPOMENEME. SE SRDEČNOU ÚCTOU, REDAKCE ČASOPISU PAPOUŠCI. 

Christoph van Belle, Alena Winner a Ing. Jan Nedělník, 2017. Foto: Lars Lepperhoff 

Ing. Jan Nedělník:

Papoušky chovám od svých šesti let, což už je „bohužel“ velmi dlouho. Tak jako asi každý v té době jsem začínal chovem andulek, rozel, kanárů a dalších druhů vhodných pro mladé chovatele. V tu dobu si každý dělal klece a voliéry svépomocí, protože tehdy u nás bylo jak málo papoušků, tak materiálů pro výrobu voliér. A také to byla samozřejmě otázka finanční. Pamatuji si, že když jsem si chtěl koupit rozely žlutohlavé, byla cena za pár čtyři tisíce korun. Můj plat po vysoké škole zemědělské byl tisíc dvě stě korun. To uvádím hlavně pro vás, mladší ročníky, abyste si udělali představu. Papoušky jsem si pořizoval postupně. Samozřejmě všechny možné australské druhy, eklekty, potom všechny (nebo většinu) kakaduů, u kterých se mi podařily odchovy od moluckých, naholících, růžových a dalších. Po nějakém čase jsem si mohl pořídit ary, včetně hyacintových, vojenských a dalších, které jsem také odchovával. 

Nevím proč, ale odjakživa bylo mým snem mít ve voliérách amazoňany. Amazoňané jako takoví mě vždycky zajímali a fascinovali nejvíce. V minulosti jsem měl 65 venkovních voliér, postavených v patrech, a dále 50 vnitřních. Když se mi podařilo získávat nové a nové druhy amazoňanů, tak jsem v podstatě s ostatními druhy papoušků, tedy s jejich chovem, musel skončit z důvodu nedostatku místa, a v chovu zůstali pouze amazoňané. Před třinácti lety jsem koupil zkrachovalý zemědělský podnik, v jehož areálu byl také starý dvouřadý kravín, který jsem před šesti lety kompletně zrekonstruoval na chovatelské zařízení. Nyní mám celkem 150 voliér s venkovními výlety a 30 bez venkovních výletů. 

 

Venkovní voliéry jsou v podstatě dvojího typu – jedny mají délku záletu 2 metry a venkovního výletu 4 metry a většina z nich má délku záletu 4 metry a venkovní výlet měří 8 metrů. Mezistěny voliér jsou z tvarovek, a také z panelových stěn, a papoušci tím pádem zkrátka musí létat. V minulosti jsem měl mezistěny z pletiva a amazoňané po pletivu spíše jen lezli a málo létali. Většina voliér je tedy celkem 12 metrů dlouhá, přičemž papoušci proletí pouze skrz vypouštěcí okénko. Na dnu venkovních voliér je hrubý kačírek. Vnitřní část voliér je obložená dlaždičkami, což považuji za velice hygienické. 

Budky jsou zavěšeny v záletech ze strany obslužné chodby. To je výhodou, jelikož nemusím vůbec vstupovat do prostoru voliéry v období hnízdění a papoušky tak rušit.  

Krmivo podávám rovněž z obslužné chodby. Každá voliéra má otočný pult s miskami. Pod každým otočným pultem je ještě šuplík, do kterého padají slupky a zbytky ovoce tak, aby jich co nejméně spadlo do prostoru voliéry či obslužné chodby. Vodu papouškům podávám do nerezových misek a napouští se pomocí kohoutku. Při výměně vody vyteče ta původní do okapu u voliéry a následně odteče do odpadu. 

Způsob krmení. Tak to by bylo téma na samostatnou přednášku. Všeobecně však můžu říct, že preferuji přirozený způsob krmení, nepoužívám granule a krmné směsi míchám sám. Individuálně namíchané směsi jsou podle mého názoru lepší a možná jsem v tomto směru ovlivněn tím, že celý život pracuji v zemědělství, vím, co se kde pěstuje, a mám možnost si přímo od pěstitelů sehnat čerstvě sklizené plodiny. Ty pak ještě doma jednou čistím a namíchám vlastní směs, kterou krmím v podstatě po celý rok. Obsahuje přibližně dvanáct komponentů (ostropestřec, kardi, bílá slunečnice, dva druhy ovsa, pohanka, lesknice, čirok, kukuřice, dýňová semena, různé druhy prosa atd.). Papoušci pak mají samozřejmě k dispozici spoustu ovoce a zeleného krmení. Arům a kakaduům podávám nejrůznější druhy ořechů. Mám výhodu, že je v areálu mé zemědělské firmy dostatek místa pro pěstování stromů a keřů, jejichž plody pak mohu papouškům krmit. Mám zde jeřabiny, červené a černé, dále hloh atd. Podávám i jablka, mrkev, rybíz, švestky, papriku, okurky a další. Papouškům se snažím poskytnout co nejpestřejší škálu nejrůznějších krmiv. Samozřejmě, pokud někdo tu možnost nemá, pak je vhodné doplnit do výživy papoušků granule. 

S příchodem jara před chovnou sezonou začnu papouškům dávat vaječnou míchanici, kterou rovněž připravuji sám. Průmyslově vyráběné směsi nekrmím vůbec. Základem vaječné míchanice je vařená rýže, vařená sója, natvrdo uvařená vejce, mrkev a strouhanka nebo piškotová drť. Na tomto místě bych se chtěl zmínit o sóje. Na téma krmení sójou totiž bylo publikováno mnoho článků od nezasvěcených chovatelů. Já mohu sóju, jakožto krmení pro papoušky, vřele doporučit. Je to v podstatě nejkvalitnější zdroj rostlinné bílkoviny, která se svým složením esenciálních aminokyselin nejvíce blíží živočišné bílkovině. Pro ptáky je sója velice prospěšná. Je však zapotřebí říci, že sója obsahuje hořké látky, které nejsou škodlivé, ale snižují stravitelnost, takže ptáci nejsou schopni strávit všechno to, co jim dáme, ale to se právě spraví krátkým povařením. Když sóju povaříme 10–15 minut, tak se hořké látky odbourají, papouškům chutná a dobře ji přijímají. 

Co se týká nakličování, tak dříve jsem začal nakličovat vždy začátkem jara a připravoval tak papoušky na další chovnou sezonu. Pak mi ale několik papoušků uhynulo na klostridie. Následovalo pár let, kdy jsem nenakličoval a v úspěšnosti odchovů jsem vlastně neviděl žádný rozdíl. Ovšem během těchto let měli papoušci samozřejmě k dispozici kvalitní směs zrnin a dostatečný přísun ovoce a zeleniny. V současné době jsem se k nakličování zase vrátil. Pořídil jsem si profesionální nakličovací zařízení ze Švýcarska. Jde prakticky o dva padesátilitrové plastové sudy, které leží na otočných válečcích. Dovnitř se dá zrní, nastaví se proplachování a sudy se poté automaticky otáčí. Dále je tam instalovaná UV lampa, která směs sterilizuje, takže to naklíčené zrní je potom opravdu dobré a může se bez problému ihned použít. 

Mimo to potom ještě v jarním období podávám papouškům vařenou směs, která obsahuje hrách, fazole mungo, kukuřici a podobně. Opět je to kvůli tomu, abych papouškům zvýšil podíl bílkovin. Ale krmení je vždycky individuální a samozřejmě záleží na druhu ptáka, a pak také na chovatelském zařízení. Je rozdíl, pokud jsou papoušci chováni ve dvoumetrovém nebo ve dvanáctimetrovém prostoru. Samozřejmě, pokud mají ptáci dostatek pohybu, můžeme si dovolit jim dát více potravy. Já to vidím sám – ptáky na zimu zavírám do záletového prostoru, takže je pak ten příjem potravy o mnoho nižší, než když se ptáci volně pohybují v otevřených voliérách. 

Co se samotného odchovu týká, tak je samozřejmě lepší a snazší nechat ptáky přirozeně odchovávat. Na chovatelském semináři jsem vyslechl přednášku od Rosemary Low. Musím přiznat, že s určitými názory nesouhlasím, jelikož je zapotřebí vědět, že dokrmovat a „dokrmovat“ ptáky může být opravdu rozdílné. Tady bychom si měli uvědomit to, co je pro ptáky přirozené. Já sám preferuju ptáky dokrmené, ale podotýkám – jen ty správně dokrmené. U několika chovatelů jsem se setkal s tím, že ptáky dokrmují stříkačkou, a tím je daná i konzistence dokrmovací směsi.

Pokud krmíme ptáky až v podstatě do samostatnosti pouze řídkou kaší ze stříkačky, pták nemůže být nikdy plnohodnotný. Když vezmeme mládě od rodičů tak ve věku okolo šesti dnů, má už ve voleti malé kousky a ne jen řídkou potravu. To znamená, že i my bychom měli papouškům v případě ručního dokrmování poskytnout totéž.  V opačném případě se jim špatně vyvíjí zažívací trakt. Poté může docházet i k druhotným problémům, kterým je například sebemrzačení, či chcete-li oškubávání si peříček, což bývá v mnoha případech způsobeno právě špatným dokrmováním. Takže já používám normální směs na dokrmování a po cca 10–14 dnech do této směsi přidávám syrové jáhly, syrová zrnka loupané slunečnice a krátce povařenou a lehce rozmixovanou sóju, jen tak, aby v ní zůstaly kousky. Jednou za dva až tři týdny do této směsi přidám ještě pár zrnek říčního písku a tím zajistím, že se trávicí trakt vyvine dobře, jelikož aktivně pracuje prakticky od mláděte. Takto dokrmené mládě poté určitě netrpí žádným handicapem a určitě se hodí do dalšího chovu.

Přeskočím teď umělý odchov, jelikož i ta problematika by vydala na celou knihu. V souvislosti s ním snad zabrousím ještě k případu, kdy chovatelé řeší problém, že jejich mláďata pozřela hoblovačky a případně se jimi i udusila. Za celou mou chovatelskou kariéru se nestalo, že by se u mě mláďata „najedla“ hoblovaček. Ty hoblovačky by měly být větší, aby je mládě nemohlo vdechnout. A pokud se jich mládě nažere, je to tím, že má přirozenou potřebu hrubší odchovné stravy – nejen tedy řídké kaše. Podáváním správné odchovné směsi s kousky krmiva lze tomuto problému předejít. No a potom, když už je mládě opeřené, a je ještě v té plastové bedně na hoblovačkách, tak už mu dávám samozřejmě misku s vodou a misku s uvařeným krmivem. Podávám jim také červené jeřabiny a nadrolené piškoty. Díky tomu se mládě naučí velmi rychle přijímat potravu. Vlastně si s těmi uvařenými kuličkami hraje a postupně přijde na to, že jsou k jídlu a je prakticky odstavené ještě dříve, než začne být schopné letu. 

Časový prostor nám nedovoluje podrobně rozebrat chov jednotlivých druhů. Obecně lze říci, že i když jde o jeden rod – tedy skupinu amazoňanů, tak ne všichni mají stejné nároky. Jsou druhy, které vyžadují přece jen trochu vyšší dávky krmiva. Mezi ně bych zařadil amazoňany žlutohlavé, žlutokrké, eventuálně amazoňany ohnivé. Pak je skupina amazoňanů, kteří potřebují nižší dávky krmení – nadto velmi nízkoenergetické složky. Mezi ně bych zařadil například amazoňany nádherné, tukumanské a šedohlavé. Tady je potřeba hlídat, aby sežrali i to poslední zrnko prosa, jinak by se ptáci překrmili, což může vést k obezitě a také vzniku příčiny nemocí. Je důležité zajistit, aby ti ptáci byli nasyceni, ale nepřekrmeni a aby jedli nejenom oblíbená zrna, ale i to, co jim chutná méně.  

Mé řádky uzavřu tím nejdůležitějším, co chci sdělit. Na jednotlivé chovatelské metody není možné se dívat jednostranně. Takto je zapotřebí se dívat na chovatelství jako takové. Každý papoušek je individuální jednotlivec a chovatelské otázky někdy nemají pouze jednu zaručeně správnou odpověď.