POVL JORGENSEN – život bez svých papoušků si neumím představit

Povl Jorgensen patří mezi uznávané chovatele papoušků. Je z Dánska. Naše první setkání se uskutečnilo u příležitosti celosvětového kongresu pro chovatele papoušků na Tenerife 2002, kde jsme se čirou náhodou sešli u jednoho slavnostního stolu v rámci slavnostního gala večera. Po jeho boku jsem hned následující den poprvé viděla ary škraboškové. To byl nezapomenutelný zážitek!

Na Povlovi se mi líbí, že je neskutečně vzdělaný, přátelský, přitom skromný a že chov papoušků je pro něj ryze srdeční záležitostí. Opeřeným obyvatelům svých voliér se snaží vytvořit co nejlepší životní podmínky nehledě na to, jak moc je druh vzácný... PROTOŽE KAŽDÝ DRUH JE JEDINEČNÝ. Ve svém hobby se snaží neustále zdokonalovat. Je členem vědecké rady nadace Loro Parque Fundación a účastní se chovatelských setkání a kongresů ve světě. Pracuje jako informační specialista v univerzitní knihovně v Kodani. Těší mne mít příležitost s Povlem krátce popovídat o jeho chovu papoušků.

Chovatelské zařízení pro papoušky u Povla Jorgensena, Dánsko.

Ara kaninda (Ara glaucogularis)

Mláďata arů kaninda (Ara glaucogularis).

Povle, děkuji moc, že jsi svolil k interview pro český časopis PAPOUŠCI. Na úvod jedna docela klasická otázka... Je chov papoušků ve vaší rodině tradicí?

Děkuji moc za pozvání k rozhovoru pro časopis. K chovu papoušků mne přivedl můj tatínek, který se chovem zabýval od roku 1963. Moji první papoušci byli loriové ozdobní (Trichoglossus ornatus). Bylo to v roce 1964 a tehdy mi bylo osm let. I přes množství snůšek se mi je bohužel nikdy nepodařilo odchovat. Vždy měli neoplozená vejce. S odstupem času si myslím, že příčinou byla samečkova přílišná fixace na člověka. Moje maminka ručně dokrmovala papoušky už v šedesátých letech. Vzpomínám si například, když odchovávala rozely žlutohlavé východní (Platycercus a. palliceps). Byla to mláďata páru, který jsme museli rozdělit vždy, když se chystali hnízdit, kvůli nadměrné agresivitě. Tehdy se každoročně dělo to, že samička snesla první vejce a začala se samečkem bojovat. Protože hrozilo zranění obou papoušků, samečka jsme museli vždy umístit do jiné voliéry. Mezitím samička snesla pět vajec a všechna byla oplozená. Vše ale bez přítomnosti samečka. Jednou měla dokonce i šest oplozených vajec. 

Byl v té době chov papoušků v Dánsku rozšířený?

Ne, vůbec nebyl. V šedesátých letech v Dánsku chovalo velké papoušky jen velice málo chovatelů. Populární byl v té době chov arů a amazoňanů v roli domácích mazlíčků – nikoli tedy jako voliérových ptáků. Amazoňané modročelí zde byli poprvé odchováni v roce 1976. Rozmach chovu papoušků se odehrál v polovině osmdesátých let. 

A jaké druhy papoušků chováš ty?

Chovám mnoho druhů papoušků a jejich výčet zde by byl velice dlouhý. Jde o téměř sto druhů papoušků, od malých papoušíčků rodu Forpus až po velké ary.

Daří se ti mít více párů od jednoho druhu?

Počet párů je přece jen docela vysoký… Bohužel nemám prostor na to, abych měl více párů od každého druhu. Bylo by to hezké, ale prostě to momentálně není možné. Mým cílem je alespoň prodávat mladé páry, které jsou nepříbuzné. Ale s některými vzácnými je to těžké a ta možnost není. 

Chovný pár vazů velkých.

Co je tvým chovatelským cílem?

Samozřejmě je to úspěšný odchov papoušků a vylétlá mláďata z budek. V ten moment víte, že jste pro své papoušky udělali vše, co jste mohli. Soustřeďuji se také na chov čistých přírodních forem. Bez mé kolekce papoušků bych vůbec nemohl žít. Mám několik druhů, které pro mne byly nebo jsou velkou výzvou. Nebo k nim mám silné pouto. Jde například o vazy velké, které jsem si pořídil v roce 1986. Samička původního páru je stále naživu a tento rok měla dvě mláďata. Musím ale přiznat, že jsem trvalo třináct let, než se nám je podařilo odchovat. Papoušci spolu tvořili pár, ale nehnízdili. Trpělivost se ale v tomto případě vyplatila a od té doby hnízdí každý rok. Chovám i vazy malé, ale u těch se mi bohužel zatím odchov nepodařil. Nevím proč, ale asi bude docela složité je odchovat. Vazové jsou pro mne fascinujícími druhy papoušků. Nejenom, že vypadají jinak, než ostatní papoušci, ale i jejich opeření se v průběhu roku mění… černé až šedavé opeření s rohově zbarveným zobákem v létě a naproti tomu šedočerné opeření s černým zobákem v zimě. Je ale nutné podotknout, že vazové patří mezi hlasitější druhy, a proto se nehodí pro chovatele, kteří mají kvůli hluku problémy se sousedy. 

Mezi druhy, které se mi v posledních letech podařilo odchovat, patří například také arové kaninda (Ara glaucogularis). Teď na mě působí, že jsou chovatelsky snadnými papoušky. Je to druh, pocházející z Bolívie, kde obvykle prohrává boj o hnízdní dutinu s většími ary zelenokřídlými či ary ararauna. Domnívám se proto, že tito papoušci mají zakódované snést vejce vždy, kdy mají možnost. Arové kaninda u nás snáší vejce doslova každý měsíc, což nás donutilo k jejich odebírání pro ruční odchov v chladnějších měsících. Jinak ruční odchov nepreferuji. 

Zmíním ještě aymary andské (Bolborhynchus orbygnesius). V roce 2005 jsem koupil v Belgii starší pár. Ptáci se zdáli být velice aktivní, ale zatím nezahnízdili. Tak snad se tak při troše štěstí stane. Před několika lety jsem četl, že se aymarové andští chovají také v České republice. Prosím, jestli jsou takoví chovatelé mezi vámi, kontaktujte mne. 

Pár aymarů andských (Bolborhynchus orbygnesius).

Papoušky tedy kupuješ spíše ze zahraničí, nebo upřednostňuješ spolupráci s dánskými chovateli? 

Většina běžných druhů se v Dánsku chová v hojném počtu a máme tu proto i dobrou chovnou základnu nepříbuzných papoušků. Jsem rád, že se dánští chovatelé soustředí na chov čistých forem. Naše země zatím není zaplavena mutacemi. Chov mutací je zajímavý, ale v současné době přináší velké riziko, že se přírodní formy určitých druhů zcela ztratí. Když kupuji vzácnější, tedy méně dostupné, druhy, kontaktuji chovatele v zahraničí. Dovezl jsem si papoušky už z Loro Parque nebo ze Schouberts facility (USA). Nedávno se mi podařilo dovézt si papoušky kapské od Williama Horsfielda z Jižní Afriky. Od tohoto chovatele jsem si dovezl také papoušky senegalské vesteri, amazónky červenozobé a mady černoramenné. Papoušci jsou zatím mladí.

Výše zmiňuješ, že nepreferuješ ruční odchov. Jak je to ale s tvými páry. Upřednostňuješ sestavování párů z papoušků odchovaných pod rodiči?

Ve svém chovu mám obě varianty. Páry sestavené jak z dokrmených papoušků, tak z těch odchovaných rodiči. Kdybych si ale měl vybrat, vybral bych si stoprocentně papoušky odchované rodiči. Některé druhy totiž inklinují k nadměrné fixaci na člověka, což může budoucí úspěšnost chovu ovlivnit. S tímhle jsem se setkal u aratingů žlutých nebo amazoňanů žlutobřichých, které jsem choval léta a bez úspěchu, právě z důvodu silné fixace na člověka. V dnešní době se setkávám s mnoha chovateli, kteří vlastní například kakaduy přilbové nebo černé, kteří byli ručně dokrmení. Pro následný chov jsou tito ptáci ve většině případů nepoužitelní. Velké i malé druhy arů jsou v tomto ohledu jiné. I když se dokrmí, tak při chovu v prostorných voliérách opět velice rychle „zdivočí“ a chov jde dobře. Dalším problémem dokrmování je, že někteří lidé dokrmují špatným způsobem nebo nedostatečně. Papoušci jsou pak menšího vzrůstu. 

A co je nejdůležitější. Je přece perfektní vidět mladé papoušky, jak jsou krmeny svými rodiči a po vylétnutí z hnízda jsou s nimi ve voliéře. Nikdy bych papouškům neukradl jejich vejce či mládě bezdůvodně. Pokud jsem chovatel papoušků, nechci jen chodit okolo líhní a pozorovat umělé prostředí. Daleko uspokojivější je pozorovat, jak papoušci vylétnou od svých rodičů, učí se dobře létat a přijímat různé nabízené složky krmení. Tohle pro mne představuje skutečné chovatelství. 

Vlastníš rozlehlé chovatelské zařízení, mohl bys jej popsat?

Moje voliéry jsou postaveny z nerezu a podobu chovatelského zařízení jsem architektonicky navrhoval sám. Dříve jsem měl dřevěné voliéry, přičemž rámy byly kovové. Papouškům nepřitápím, ale ve vnitřních prostorách je budova tak izolovaná, že tu v zimních měsících neklesá pod nulu. Protože žijeme v blízkosti lesa, papoušky jsem „naučil“ nocovat ve vnitřních krytých prostorách voliér. Den jim prodlužuji automatickým zařízením a voliéry jsou vybaveny také rozprašovacím systémem. U budovy je plně vybavená kuchyň pro papoušky. Venkovní výlety jsou osázeny různými bylinkami, rostlinami apod., které papoušci mohou oždibovat. 

Jaký typ budek se nejvíce osvědčil?

Dříve jsme používali přírodní hnízdní kmeny, ale zjistili jsme, že papoušci dobře přijímají klasické dřevěné budky různých velikostí – což je závislé na konkrétním druhu. Dokonce i specifické druhy, jako jsou například aratingové oranžovočelí (Aratinga canicularis), kteří v přírodě upřednostňují termitiště, u nás klasické budky bez problémů akceptovali. 

Je složité zeptat se tě teď na způsob krmení, protože chováš více rodů. Ale mohl bys nám zkusit jen v krátkosti popsat alespoň jeho základy?

První mojí zkušeností je, že čím více o krmení a chovu papoušků víte, tím více zjišťujete, že vlastně nic moc nevíte. Takže já měním své praktiky každým rokem a snažím se  je vylepšovat. Slunečnici dávám pouze malým papouškům, kteří mají dostatek pohybu. Pokud to samé uděláte s amazoňany nebo kakaduy růžovými, odchovu od nich se s největší pravděpodobností nikdy nedočkáte. Amazoňany krmím výlučně namočeným krmením pro holuby a přidávám trochu vyloupané slunečnice. Nepoužívám normální slunečnici, protože mám zkušenost, že nebyla vždy důkladně vyčištěná. Cena vyloupané slunečnice je trochu vyšší, ale ne zase tak moc. Vždyť 60 % ze slunečnicového semene je jen skořápka, která je pro papoušky bezcenná a 40 % tvoří semeno. Potom se ta cena tedy opravdu příliš neliší. Pro malé papoušky, jako pro alexandry šedé, pyrury modrobradé nebo aymary andské, používám směs pro malé papoušky bez slunečnice. Arové kaninda jsou potravními specialisty a krmím je z 80 % vyloupanými burskými ořechy.

Pokud mají papoušci mláďata, dostanou kvalitní směs naklíčených zrnin (mix pro holuby, který obsahuje i slunečnicová semena, dále dostanou mrkev a jablka). Naši arové mají v oblibě také meduňku lékařskou, kterou si mohou oždibovat přímo ve voliéře. Dále mezi lahůdky patří pampelišky, ptačinec nebo pelyněk černobýl. To jsou podle mého názoru tři nejlepší složky, které můžete vašim papouškům nabídnout. Podáváme hodně mrkve a také krmíme šípky. Na podzim jich natrháme velké množství, které pak krmíme v průběhu roku.  Papoušci je doslova zbožňují a velkou výhodou je také to, že je to krmivo zdarma. Šípky rostou všude!

Několikrát jsem zkoušel podávat granule, ale podle mého názoru nejsou lepší, než pestré přírodní krmení a také jsou o dost finančně náročnější. Nikdy jsem pak nepochopil, proč balíček granulí pro bažanty nebo kuřata stojí pouze 20 % ceny stejně vážícího balíčku pro papoušky. 

Přidáváš svým papouškům i vitamíny a minerály?

Používám přípravek Vispumin, což je vápníkový doplněk. Na začátku chovné sezony papouškům podávám vaječné krmivo od Versele Laga. Vitamin D (z vaječného krmiva) zajistí vstřebání vápníku a předejde se tak měkkým skořápkám nebo případnému nevylíhnutí mláděte. Když krmíte obojí v dostatečném množství papouškům před hnízděním, nikdy nebudete mít s odchovy problém. Jiné vitamíny nepodávám.

Podělíš se s našimi čtenáři o nějaký konkrétní zajímavý příběh ze své chovatelské kariéry?

Když jsem začal v osmdesátých letech chovat papoušky červenobřiché (Poicephalus rufiventris), několikrát měli papoušci snůšku, ale vylíhnutá mláďata vždy mezi třetím a čtvrtým týdnem věku uhynula. Od známého jsem později slyšel, že jim dává velké množství šípků. Do té doby jsem červenobřichým podával 6–8 šípků denně z našich zmrazených zásob. Rozhodl jsem se proto pro změnu a papouškům dávat šípky v neomezeném množství. Po tomto „chovatelském zásahu“ jsem odchoval už asi sto mláďat a nikdy jsem o žádné nepřišel.

Amazoňan modročelý jižní (A. aestiva xanthopteryx). Samec s mládětem (vlevo).

Je možné říci, kolik je asi tak v Dánsku chovatelů?

Neznám přesné číslo, kolik je u nás chovatelů, ale na tradičních kongresech na Tenerife vždy tvoříme jednu z největších skupin. Máme kolem 60 papouščích klubů s přibližně 6000 členy. Toto číslo se však v průběhu posledních let snížilo. 

Vím, že jsi velmi vážený člen vědecké rady nadace Loro Parque Fundación. Jak spolupráce vlastně začala?

Jsem dlouholetým osobním kamarádem zakladatele Loro Parque pana Wolfganga Kiesslinga a dlouhá léta jsem znal také chovatele amazoňanů a amazónků z Velké Británie pana Johna Stoodleyho. Ten ve svých nejsilnějších chovatelských obdobích odchoval i 400 mláďat ročně. John Stoodley byl jedním z prvních členů vědecké rady nadace. Já jsem byl přizván být jejím členem v roce 1997.

Máš vysněný druh papouška, který bys chtěl mít ve voliérách?

Mám několik druhů papoušků, které jsem dříve míval a rád bych se k jejich chovu vrátil. Patří mezi ně například agapornisové oranžovohlaví (Agapornis pullaria), alexandři dlouhoocasí (Psittacula longicauda), nebo velice elegantní kakaduvé filipínští. 

Povle, děkuji za milé povídání. Věřím, že se na stránkách jak webu, tak časopisu nepotkáváme naposledy. Přeji Ti štěstí v chovné sezóně a zase někdy na viděnou.