Papoušci patagonští ve městě Bahia Blanca a na argentinském pobřeží

Když se papoušci objeví v ulicích měst, jde většinou o jedince, kteří ulétli z voliér chovatelů. To však neplatí v Bahia Blanca v argentinské provincii Buenos Aires. Papoušci patagonští (Cyanoliseus patagonus) tu totiž hnízdí ve skalách podél jedné ulice přímo uprostřed města. Vyprávět vám budu ještě o dalším místě – El Condor, kde se papoušci shromažďují v korunách vysokých stromů přímo uprostřed vesnice…

Proto, aby se člověk vydal pozorovat papoušky do volné přírody, nemusí vždy navštívit pouze odlehlé neobydlené oblasti. O tom jsem se přesvědčil přesně 3. února roku 2014 při návštěvě města Bahia Blanca. Potkávám vědce Mauricia Faillu. Biolog, stojící s autem, zaparkovaným u krajnice jedné z nejrušnějších ulic. Kolem projíždějí náklaďáky a autobusy. Vítr zvedá staré použité igelitové sáčky a hubený pes je se zájmem pozoruje.

Nad horizontem útesu vyčnívají komíny a sila. Toto místo se mi zdá na první pohled velice nehostinné a nevím, proč tu jsem. V tu chvíli však uslyším známý papouščí křik. A skutečně. Dalekohledem se dívám na skalní stěnu a vidím papoušky patagonské. Dva jedinci právě přilétli k jedné z hnízdních dutin. Před nimi v ten samý moment zabrzdil hřmotný červený autobus, který je ale ani v nejmenším nevyrušil. Autobus odjíždí, oba papoušci vzlétnou a poletují po okolí, stejně jako naše evropské vrány nebo holubi. Biolog Mauricio Failla, který populace papoušků patagonských již léta pozoruje, začíná vyprávět: „Když se před dvaceti lety začaly budovat vysokorychlostní silnice, musely být prokopány některé skalní útvary. Rázem vznikly skalní stěny, ve kterých si papoušci patagonští sami vytvořili hnízdní dutiny a obsadili je“.

Město Bahia Blanca má zhruba 300 000 obyvatel, ale papoušky, kteří žijí v koloniích, kolemjdoucí lidé nikterak neruší. Už si zkrátka zvykli. Nadšený biolog Mauricio mi vyprávěl, že vlastně díky výstavbě silnic vznikly papouškům nové hnízdní možnosti, které jim, jak se zdá, velice vyhovují. Dále pokračuje: „Přesně v této oblasti hledal v roce 1833 fosilie vědec Charles Darwin. Tento významný velikán pocházel původně z Velké Británie, kde působil jako kněz a později vysvětlil teorii evoluce. V jeho dobách byli papoušci patagonští mnohem početnějším druhem“.

Ti, kteří čtou pravidelně ornitologické časopisy, budou jistě znát vědce jménem Juan F. Masello a Petra Quillfeldt, kteří dnes působí na univerzitě v Giessenu. Právě tito vědci se pozorováním papoušků patagonských zabývali řadu let. Ve svých cenných pracích uvedli, že ve městě Bahia Blanca jde o jedinou populaci papoušků patagonských, žijící uprostřed města.
Nyní je díky Mauriciovi a vlivu Giessenské univerzity oblast okolo této kolonie chráněna i hlídána. Představitelé města původně plánovali, že skály okolo silnic zabetonují, jelikož by mohlo případné padající kamení ohrožovat vozidla. To se ale podařilo představitelům univerzity zastavit. Skály tam zůstaly a kameny, jak se později ukázalo, naštěstí nikoho neohrožují.

Žije tu celkem 3000 papoušků patagonských. Není jasné, zda sem přilétli z odlehlých oblastí, či zda v tomto koutě planety žili odjakživa. Každopádně to vypadá, že zde papoušci chtějí hnízdit za každých okolností. O pár hodin později už sedím v letadle argentinských aerolinek, směřujícímu do Buenos Aires, kde mám přestupovat na letadlo do Iguazu. Dívám se z okna a vzpomínám na hodiny plné zážitků strávených v Bahia Blanca za doprovodu průvodce Mauricia Failly, ke kterému se právě chystám na návštěvu.

Mauricio Failla a jeho žena Verónica bydlí v El Condoru jižně od Rio Negra. Na jejich zahradě rostou kaktusy a vidím tu i stříbřité listy tilandsií, třpytící se pod horkými paprsky zdejšího slunce. V zimě tu mají okolo 30 °C. Od Mauriciova domu to není daleko do centra vesnice, kam jsme se hned večer vydali. Rytmická latinskoamerická hudba zní ze všech koutů, mladí lidé stojí ve světle uličních lamp a temperamentně diskutují.
Ale není to hlasitá hudba nebo vehementní hlučné hovory obyvatel, co zvukově dominuje prostředí. Nebudete tomu věřit, ale to vše je překřičeno papoušky! Ne stovky, ale tisíce papoušků patagonských teď vidím všude v okolí. Létají sem totiž nocovat do korun stromů a přitom dost hlasitě křičí. Je to srovnatelné s místními obyvateli, kteří se chtějí hlasitě pobavit, než půjdou spát. Ptal jsem se Mauricia, proč ale papoušci zalétají do centra vesnice? A on odpovídá: „Možná je to proto, že se tu cítí bezpečněji a neohrožují je tu predátoři“. To se mi zdálo jako logické vysvětlení. Chovná sezona tu probíhá od února.

Přes den se snažím prozkoumat okolí El Condoru. Žije tady skutečně ta největší kolonie papoušků patagonských. V tu chvíli mne napadá, že v přírodě možná nemají tolik eukalyptových stromů vhodných pro nocování, proto létají do centra El Condoru. Brzy ráno, když se den probouzí, se blyští sluneční paprsky přes mořské vlnky. V tuto chvíli vás může probudit i křik papoušků patagonských. Ihned vyskočím z postele, rychle se obléknu a už stojím na pláži, která je nedaleko. Vlny se pravidelně lomí a pláž je v tuto ranní hodinu zcela bez lidí. Proti modré obloze náhle spatřuji asi třicet papoušků patagonských, kteří letí směrem ke skalám. Podle Mauricia se na pobřeží nachází opravdu hejna o stovkách až tisících jedinců papoušků patagonských. Nikdy jsem to neviděl. Papoušci na mne náhle působí vskutku jako mořští rackové.

reklamaOBJEDNAT Předplatné tištěného časopisu PAPOUŠCI 

Mauricio napočítal v okolí tisíce hnízd. Je to neuvěřitelné. Nacházejí se od sebe vždy třicet až šedesát centimetrů a mohou být až jeden metr hluboká. Patagonští si je často vytvoří sami. Klovou a klovou, až vytvoří prostorné hnízdo – velice široké a někdy si pár vytvaruje i jakousi terasu před hnízdem, na které pak papoušci rádi sedávají a pozorují okolí. Některé páry si však vyklovou jen takové hnízdo, že se tam sotva vejdou.
Karančové chocholatí (Caracara cheriway) letí vzduchem rychle jako šípy a bohužel se někdy stane, že srazí mládě papouška patagonského. Mladí ptáci mají světle zbarvený zobák, stejně jako mladé ary marakány (Ara maracana). Dva čimangové šedonozí (Milvago chimango) čekají v bezpečné vzdálenosti od nás a užívají si klidu. Tyto dva druhy dravců hnízdí také ve skalách.

S Mauriciem nacházíme jednoho mrtvého papouška patagonského. Failla mi vysvětluje, že nedávno zjistili, že příčinou jsou paraziti, vyskytující se v nozdrách zobáku a dodnes se nezjistilo, kde k nim papoušci přijdou. Ve skutečnosti si ale vědec myslí, že patagonští mohou s těmito parazity dlouhou dobu i žít.

Asi 80% celkové populace papoušků patagonských se vyskytuje právě v El Condoru. Toto městečko leží v argentinské provincii Rio Negro a tvoří tak jeden z regionů Patagonie. Většina turistů, kteří sem zavítají, jsou obyvatelé Argentiny, kteří mají v plánu strávit volný čas u moře. Tito turisté se ale chovají k přírodě hezky, papoušky se snaží nerušit a těší se z pohledu na ně. Jak jsem vypozoroval, papoušci však nikdy nelétají na moře. Preferují spíše buš za skalami, kde nacházejí stromy, které jim poskytnou semena a ovoce pro potravu.

Typická vegetace pro Patagonii se jmenuje Monte. Jsou to keře zvané Chaňar, které koření v hloubce až sedmi metrů. Dříve byla tendence tyto keře likvidovat a tvořit pastviny. To ovšem zapříčinilo, že mnoho ostatních zvířat přišlo o zdroj potravy.

V současnosti je odstraňování keřů zakázáno. Díky práci Mauricia a jeho ženy se postoj místních k papouškům velice zlepšil. Dokonce s úsměvem podotýká: „Musíme si pro papouščí svět získat místní děti. Ony pak přesvědčí své rodiče – tedy vysvětlí jim, že je třeba papoušky chránit“.
Mauricio ví, o čem mluví. Již několikrát ho totiž navštívili rozzlobení rodiče, vlastníci velkého množství půdy, kteří ho nařkli z toho, že využívá jejich děti jako oběť pro ochranu druhů. Děti jsou totiž papoušky doslova okouzlení. A přece to zapůsobilo. Mnoho z rodičů pak přestalo papoušky, napadající jejich úrodu trávit, protože děti chtěly vidět velká hejna.

Když slunce v Patagonii pomalu zapadá, dají se do pohybu viskači jihoamerické (Lagostomus maximus), mary stepní (Dolichotis patagonum) a v trávě poskakují skunkové velcí (Conepatus chinga). Toto dění umocňuje poletování papoušků patagonských, kteří vše sledují jako vojáci se vztyčenou hlavou.

Mauricio Failla sedí ve svém domě a připravuje se na ranní vyučování v katolické škole. Jeho přesvědčovací talent mu umožní dostat děti na svou stranu. Je to krásné, učit naše nejmenší, aby byli okouzleni faunou
a flórou oblasti, kde žijí!