Papegaaienpark Veldhoven – netradiční ptačí ráj uprostřed holandského venkova

V létě roku 2008 jsem se rozhodl podniknout vcelku šílené turné spolu se svojí kamarádkou Karin Edler, která bydlí nedaleko Düsseldorfu, a začali jsme objíždět zoologické zahrady západní Evropy. Asi by se dalo hodiny a hodiny vyprávět na toto téma a s různými většími či menšími rozdíly zhodnotit úroveň jednotlivých parků. V živé paměti mi však suverénně zůstala pouze tři zařízení – jedno německé (velmi zajímavě vybudovaný park v Gelsenkirchenu) a dvě holandská – přepychový zoopark v Arnhemu a jedno téměř neznámé zařízení, na které jsem narazil úplně náhodou. Nejsem velkým příznivcem papoušků, ale když jsem na jedné zajímavé webovce našel fotografie ze samotného Papegaaienparku, byl jsem natolik zaujat, že jsme se spolu s Karin rozhodli do Veldhovenu vydat.

Park nepatří mezi příliš komerčně proslavená zařízení, čemuž odpovídá i jeho poloha mimo veškeré hlavní tahy. Leží nedaleko eindhovenského letiště uprostřed lesíku, obklopen doslova mořem kukuřičných polí.

Bylo zrovna po dešti a hliněná plocha parkoviště byla silně rozemletá vodou, takže když jsem otevřel, vlezl jsem téměř do hluboké louže. Namísto cedule s honosným označením mě čekala jednoduchá brána s kovovými siluetami dvou eklektů různobarvých a jakéhosi amazoňana. Hned u vchodu jsem vyzpovídal jednoho z místních zaměstnanců, abych se dozvěděl vše, co jsem chtěl vědět. Park patří holandské nadaci Refuge and Care of Parrots (N.O.P.) a byl založen již v roce 1987. Hlavní politika tohoto zařízení spočívá ve stahování pašerovaných ptáků (zejména papoušků) z černého trhu. Zvířata pak putují do Veldhovenu nebo jsou tam přivážena i soukromými osobami, kde se postupně zotavují z prožitých strastí. Mimo jiné se park věnuje i osvětové činnosti, tj. seznamování laické veřejnosti s problematikou pašeráctví a snaží se hlásat jakási preventivní opatření, aby si lidé nepořizovali domů zvířata, která jim nepřísluší nebo se do soukromých chovů prostě nehodí. Taktéž se snaží připravit i reprodukční programy pro vybrané druhy. V současné době je park největším refugiem pro tato zvířata na celém světě.

 Papoušci, kteří přijdou do parku, projdou jakousi zotavovací kůrou, které pomáhá i zdejší malá ptačí nemocnice. V budoucnu by se mělo ozdravné zařízení rozšiřovat. Nelekejte se, někteří ptáci vypadají opravdu dost otřesně – opelichané hlavičky a bříška kakaduů a nepřirozeně přerostlé zobáky aratingů patří pouze ke zlomku toho, co se zjevně skrývá v pozadí černého trhu. Jestli jsem dobře pochopil systém Veldhovenu, tak ptáci jsou nejdříve umístěni do malých, spoře vybavených klecí v párech či samostatně, ve kterých si postupně uvyknou na okolí a časem se teprve mohou přidat do velikých společných voliér ke svým dalším kamarádům. Vzácnější a méně běžné druhy, jakým byl např. amazoňan vějířový (Deroptyus accipitrinus) či kakadu tenkozobý (Cacatua tenuirostris), byly umístěné v separovaných klecích po párech.

Běžné druhy velkých papoušků (nejčastěji kakaduové, amazoňani a žakové) jsou umístěny do hangárových voliér, kde je najdete ve stovkách kusů. Všechny tyto společné voliéry, ať už jsem v nich našel papoušky či jiné ptáky, mě překvapily svými rozměry. Takovou koncentraci velikých, prostorných a vzdušných expozic pro ptáky jsem neviděl ještě nikdy v žádné zoo. Až na jednu voliéru žádná z nich není průchozí, ale vcelku to ani nevadí, poněvadž většina větších papouščích opeřenců má veliké zobáky a v případě úleku by určitě mohla nechtěně ublížit. Přes mříže jsou papoušci ve velké míře kontaktní, mnoho z nich visí drápky na čelní stěně voliér a nechají se od návštěvníků drbat na hlavičkách. U vchodu si pro ně za pár euro můžete koupit pytlíček se speciálním krmením, k tomu dostanete dřevěné špachtle, kterými jim můžete dobrotu nabídnout přímo do zobáku. Vděční ptáci se vám odmění svou přítulností. Pozemní části expozic vyplňují různé druhy bažantů rodu Chrysolophus, Lophura, Phasianus či Crossoptilon. V jedné voliéře jsem dokonce objevil pár hoků amazonských (Mitu tuberosa). Na další druhy bažantů je vyhrazena speciální sekce hrabavých ptáků, kde jsem viděl poprvé bažanta kalije (Lophura leucomelanos). Poněkud mě překvapil mohutný kohout tetřeva hlušce (Tetrao urogallus) a guan modrohrdlý (Pipile cumanensis), jeden z šesti chovaných druhů čeledi Cracidae. Ač nejsem chovatel drůbeže, tak pro mě byla milým překvapením široká sbírka různých plemen slepic, často velmi pestře zbarvených.

Na jednom prostranství bylo několik voliér, v nichž byly zastoupené téměř všechny evropské druhy velkých sov a pár nestorů kea. V parku jsem objevil i voliéry s dravci, v nichž asi největším unikátem byla trojice býložravých orlosupů palmových (Gypohierax angolensis), která dělala společnost osamělé seriemě rudozobé (Cariama cristata) a skupině supů afrických (Gyps africanus).

Bylo zřejmé, že se zde staví nové expozice pro další ptáky. Nejednalo se o žádné náročné stavby. Většina velikých voliér jsou v podstatě jen kovové skládačky, které do sebe zapadají jako lego. Nejsou to sice supermoderní přepychové stavby, ale tento fakt atmosféra parku velmi rychle přebije.

Na venkovních rybnících bylo zastoupeno několik desítek vrubozobých ptáků (vesměs se jednalo o běžně chované druhy), doplněných o malou kolekci brodivých. Mezi nimi vynikal pár čápů jihoamerických (Ciconia maguari), kteří sdíleli expozici s pelikány rudohřbetými (Pelecanus rufescens), labutěmi černými (Cygnus atratus) a hejnem plameňáků chilských (Phoenicopterus chilensis). Vzhled posledních dvou zmíněných druhů mne poněkud šokoval. Obě labutě, ale i všichni plameňáci měli peří, jako by je někdo vykoupal v ropné skvrně. Slepená brka vypadala jako nagelovaná a vnější vzhled jasně napovídal o špatném zdravotním stavu zvířat. Původ ptačí skupiny se mi nepodařilo dopátrat, nicméně pevně věřím, že Veldhoven je tím správným místem, kde se ptáci postupně ze svých strastí zotaví. Bylo zde i několik voliér, silně zarostlých hustým jehličnatým podrostem. V nich jsem objevil hejno téměř nevybarvených, avšak dospělých ibisů rudých (Eudocimus ruber), několik bernešek, některé čejky, turaka a tenkozobce opačné (Recurvirostra avosetta). Jeden z nich byl ve stejně mizerném stavu jako výše zmíněné černé labutě a plameňáci. Mezi ústřičníky velkými (Haematopus ostralegus) jsem našel jednoho handicapovaného ptáka s pouze jednou nohou. V korunách odrostlých tújí se mi podařilo narazit i na volavku bělolící (Egretta novaehollandiae). Velmi mě zaujalo všech osm druhů chovaných jeřábů, mezi kterými jsem našel např. jeřáby paví (Balearica pavonina) či bradavičnaté (Bugeranus carunculatus), ale zejména tři exempláře jeřábů kanadských (Grus canadensis). Oba druhy jeřábů rodu Balearica a jeřábi panenští (Anthropoides virgo) dělali společnost papouškům v hangárových voliérách, pro zbylé druhy byly vyhrazené veliké a dobře zarostlé mokřadní voliéry, které měly zjevně napodobovat jejich původní biotop. Každou z nich obýval jeden jeřábí pár. Jedna z mokřadních voliér se při první obchůzce parku tvářila prázdná. Teprve když jsem tudy šel podruhé, pečlivěji jsem prozkoumal hustý porost uvnitř expozice a z poměrně velké vzdálenosti jsem objevil dobře maskovanou volavku obrovskou (Ardea goliath). To už mi ale téměř do kapsy strkal hlavu volně pobíhající zvědavý bílý daněk, který dělal radost všem okolním dětem a trpělivě snášel stovky dětských rukou na své krémově světlé srsti.

Drobnou kuriozitou parku byla expozice s tučňáky Humboldtovými (Spheniscus humboldti), kteří mi v tomto megaútulku do kolekce nechtěných či zabavených zvířat poněkud neseděli.

V přistíněné řadě velikých zalesněných výběhů jsem vedle běžně chovaných lam krotkých (Lama guanicoe f. glama) a emu hnědých (Dromaius novaehollandiae) k mému velkému překvapení objevil trojici kasuárů Bennettových (Casuarius bennetti), které Veldhoven v současné době chová jako jediné zařízení v Evropě. Ptáci patří dokonce i k různým poddruhům. Na rozdíl od svých větších příbuzných, kteří vynikají zejména svojí agresivitou, na mě subtilnější kasuáři Bennettovi působili vcelku přátelským dojmem. Ba dokonce jsem u nich postřehl určitou míru zvědavosti na okolní návštěvníky. Jeden z trojice ptáků se mnou viditelně interagoval a oba nás to bavilo poměrně dlouhou dobu.

Postupně jsem prošel několikrát celý park a čekala mě centrální budova vnitřních expozic, na kterou jsem byl velmi zvědavý. Uvnitř se totiž skrýval nefalšovaný tropický deštný les. Ve veliké, vegetací hustě osázené hale, jsem objevil pěknou restauraci a malý dětský koutek. Po obvodu haly jsem se potom po schodech dostal do jednotlivých pater, které obkružovaly centrální patium, prorostlé bujnou vegetací. V patrech jsem objevil po obvodu několik vestavěných klecí, ve kterých bylo několik druhů holubů a korunáčů, dále pak drobní pěvci včetně různých kystráčků a exotické pipulky vláknochvosté (Pipra filicauda). V jedné kleci jsem mezi holuby našel dokonce kulíka mořského (Charadrius alexandrinus). Sbírce tukanů vévodil pár zjevně nejvzácnějších arassari řasnatých (Pteroglossus beauharnaesii).

V jedné části obvodu haly byla rozsáhlá expozice předmětů zabavených na černém trhu, vyrobených ze zvířecích součástek. Ta byla vhodně doplněná o textové tabule, kterým jsem bohužel nerozuměl, poněvadž byly v holandštině. Nicméně fotografie velmi barvitě líčily osudy ptáků, kteří se dostali do spárů pašeráků. Na drátech a vzpěrách konstrukce posedávalo pod střechou několik tropických holubů, hejno vlh núbijských (Merops nubicus) a kotingy nahokrké (Gymnoderus foetidus), tříbarvé (Perissocephalus tricolor) a třpytivé (Cotinga cayana).

Slezl jsem do přízemního šera pralesa. Překročil jsem zurčící potůček a vydal jsem se stezkou s malými klíckami, ve kterých byly umístěny různé druhy loriů a loríčků a kulíšek peruánský (Glaucidium peruanum), který si mě nedůvěřivě prohlížel. O to přátelštější byl samec zoborožce vrásčitého (Aceros corrugatus), který se před námi nějakou chvíli předváděl, a hejno křepelek korunkatých (Rollulus roulroul), které se nebály lidí, pobíhaly všude okolo a dělaly radost hlavně dětem. Na webových stránkách Veldhovenu se uvádí, že mají největší kolekci zoborožců na světě. Druhy jsem sice nesčítal, nicméně mohu potvrdit, že jich bylo mnoho. Ve dvou vysokých voliérách jsem objevil zoborožce střapaté (Rhyticeros undulatus) a vlasaté (Berenicornis comatus). Bohužel jsem v centrální hale nenašel quetzala pavího (Pharomachrus pavoninus), ač na internetu píší, že jej zde mají. Stejně tak jako pávy zelené (Pavo muticus). Nicméně v záplavě desítek vzácných druhů ptáků s nepopsatelnou atmosférou parku mi to zas až tak moc nevadilo. Ve Veldhovenu jsem strávil celý den. Lesní park mě do sebe vtáhl svojí přátelskou atmosférou. Pokud pojedete náhodou kolem, vykašlete se na všechny ty přepychové okolní zoologické zahrady a zajeďte se podívat sem, na toto odlehlé místo, které se, doufám, nezmění v komerční kýčovitý park a uchová ve mně onen nevšední neopakovatelný zážitek.

Více informací o ptačím parku Veldhoven naleznete na

www.papegaaienpark.nl

Více fotografií, lépe vystihujících atmosféru parku je pod tímto odkazem: 
http://txecoloco.rajce.idnes.cz/Exkurze_NL_Papegaaienpark_Veldhoven_cervenec_2008

Pozn. autora: V současné době má již park nového majitele a měl by se stát součástí asociace evropských zoologických zahrad a akvárií - EAZA.