Nemoci u papoušků a jak jim předcházet

Síla a funkčnost imunitního systému ptáků je dána geneticky, a u volně žijících ptáků je založena na přírodním výběru. To je fakt, který si je třeba neustále připomínat. Podobně, ptáci ze suchých nebo polárních oblastí jsou vystaveni odlišným patogenům než ti, kteří pocházejí z mírných nebo tropických oblastí a jsou tak adaptováni na jiné druhy patogenů. Ptáci, kteří jsou zvyklí na určité prostředí a jsou přestěhováni, nemají vytvořenou obranyschopnost proti patogenům v tomto novém prostředí.

Ara vojenský (Ara militaris). Foto archiv redakce časopisu PAPOUŠCI

Mnoho papoušků bylo chováno příbuzenskou plemenitbou pro vznik mutací. A právě tento inbreeding oslabuje imunitní systém a ptáci se tak stávají k patogenům citlivější, než jejich volně žijící kolegové. Úkolem imunitního systému není jen chránit organismus před patogeny, ale také objevit a zneškodnit vlastní porouchané buňky. To znamená třeba staré buňky, buňky napadené virem a nádorové buňky. Musí umět rozeznat vlastní normální buňky a pak ty cizí nebo porouchané. A pokud v tom selže, vznikne třeba autoimunitní choroba.

Obecně je imunitní systém nesmírně zajímavá funkční jednotka, kde všechno souvisí se vším, a pokud se pokusíme jí alespoň trochu porozumět, je daleko jednodušší pochopit souvislost mezi zdravím a nemocí a proč papoušek onemocněl, případně proč v obrovském chovu papoušků umře polovina a ostatní vypadají naprosto zdravě. Takové otázky slýcháme dnes a denně – proč a kde to chytil? Co máme dělat, aby se to příště nestalo? Na to není nikdy jasná odpověď, ale pokusíme se vysvětlit, jak imunitní systém funguje a snad pak bude pochopení odpovědí na tyto otázky jednodušší. Imunitní systém sestává ze dvou souvisejících složek – nespecifická obranyschopnost a specifická obranyschopnost. Ta se pak dále dělí na humorální (produkce protilátek) a buněčnou. Takhle to může vypadat složitě, pokusíme se to ale pojmout jednoduše. Všechno je to vzájemně propojené a jedna složka je regulována jinou, a pokud to funguje, jsou papoušci zdraví.

Nespecifická obranyschopnost

Zahrnuje povrchy těla – kůži a sliznice. Je to první bariéra, kterou potká případný patogen. A pokud ji překoná, dostává se dál. Příkladem narušené bariéry je sliznice průdušnice, která je naleptaná vdechováním agresivní dezinfekční látky, ale i třeba cigaretového kouře. Buňky netvoří pevnou bariéru jako vojáci v první linii, ale jsou tam díry, jako když vojáci měli veselou noc a tím umožnili nepříteli postoupit blíže velitelskému táboru. Sliznice může být narušena i únavou materiálu. Buňky je třeba stále opravovat a chránit a k tomu je mimo jiné potřeba vitamín A. A právě ten často chybí při krmení převážně semeny.

Dále je dobrým pomocníkem fyziologická mikroflóra trávícího traktu. U mláďat se vyvíjí první 3–4 týdny života po vylíhnutí. Tyto bakterie zabírají dostupný životní prostor ve střevě, kam se pak již zkrátka nevejdou ty patogenní. Dále produkují různé látky, které těm patogenním bakteriím buď nejsou příjemné (kyselé pH) nebo je přímo zabíjejí. Typickým příkladem je vytěsnění nežádoucích bakterií jako je E. coli nebo salmonela ve střevě pomocí laktobacilů. Proto používáme probiotika. Tyto fyziologické střevní bakterie také pomáhají mláďatům vytvořit pevný a funkční imunitní systém. Svou přítomností ve střevě ho neustále dráždí a on tak správně „zraje“. Proto je odchov pod rodiči v prvních 3 týdnech života rozhodně metodou první volby, pokud je to možné. Nikdy nemůžeme při ručním dokrmování, byť za pomoci probiotik vytvořit tak vyváženou populaci bakterií, jako rodiče, kteří předají ty správné bakterie v optimálním množství.

Mimoto i ostatní sliznice jsou pokryty bakteriemi, především sliznice dýchacího traktu. Jinými, než v trávicím traktu. Také je na sliznici vrstva lysozymu a imunoglobulinu A, které chrání sliznici, jako bezbarvý lak chrání dřevo před ničivými vlivy okolního prostředí. I tyto imunoglobuliny neboli protilátky předávají rodiče papoušků svým mláďatům při krmení a tím je přímo chrání před různými patogeny.

Pod sliznicí čeká další složka imunity – fagocyty. Do češtiny přeloženo – jsou to „požírači“. Ve tkáních i krvi jsou různé druhy buněk, jejichž hlavním úkolem je poznat, co do těla nepatří. Ať je to virus, bakterie nebo třeba částečka prachu. Buňka rozpozná cizí částici, obalí to svým vlastním tělem a v podstatě to sežere. Uvnitř mívá různé enzymy a další látky, které tento cizí materiál zneškodní. Sami pak zahynou. Příkladem je třeba škrábnutí do kůže a následná bolest v místě a hnisání. Pokud vše funguje jak má, ranka se rychle zahojí.
To byla letem světem nespecifická obranyschopnost, která hlídá první linii a zabíjí vše, co nepozná za vlastní.

Důsledky hypovitaminózy A u žaka. Foto MVDr. Helena Vaidlová

Specifická obranyschopnost

Tato složka brání tělo velmi promyšleně. Například virus má na sobě různé útvary, které se podobají anténkám. Každý druh viru má odlišné tyto anténky, které nazýváme antigeny. Buňky specifické imunity (B a T lymfocyty) rozpoznají antigen a bojují jen proti tomuto antigenu.

Jednak tvoří protilátky, které obalí tyto anténky a virus nemůže pronikat dál do těla. To je humorální typ. To je princip očkování a následné ochrany těla proti určitým chorobám. Tělo vytvoří „četu“ buněk, které si tento antigen zapamatují a jakmile se s ním opět setkají, namnoží se a infekci zlikvidují těmito protilátkami. Hladina protilátek se dá obvykle měřit v krvi a informuje nás třeba o tom, jestli se papoušek s infekcí někdy setkal. Druhý typ buněk zodpovídá za buněčnou imunitu a opět rozpozná konkrétní antigen, ale bojuje tak, že se připojí k viru nebo napadené buňce a pustí do ní specifický jed, kterým ji zabije.

Imunitní systém je propracovaná funkční jednotka. Nemoc vzniká, když nějaká ze složek selže. Pokud selže většina nebo celý systém, papoušek uhyne. Jak to tedy udělat, aby pracoval dobře? Z výše uvedeného plyne, že neexistuje univerzální odpověď. Vždy je třeba zamyslet se nad tím, která složka selhala a jestli je na vině chovatel. Většinou ano. Mláďata pokud možno nechat pod rodiči co nejdéle, dbát na pestrou a rozmanitou krmnou dávku, nevystavovat papoušky zbytečně nízkým teplotám, umožnit ptákům pohyb na čerstvém vzduchu, pobyt na slunci, sprchování, koupání a minimalizovat stres.

Žako (Psittacus erithacus) – samice s mládětem v hnízdní budce. Foto MVDr. Helena Vaidlová

Ať už se jedná o konkrétní chorobu, která trápí jedince nebo chov nebo se jedná o neustálé klempírování jedince pokaždé s jinými projevy, je třeba se primárně zamyslet nad tím, jestli mají ptáci opravdu optimální podmínky pro život, který jim můžeme v zajetí dopřát. Pokud bychom zvolili starý známý přístup: „spousta papoušků dostává pouze slunečnici, nemůže ven a v zimě se jim netopí“, vytváříme tak v chovu přírodní výběr, kde přežijí jen ti nejsilnější...