Lauraine Wilson Schmuck představuje svůj chov papoušků

V PRETORII, jednom ze tří hlavních měst Jihoafrické republiky, žije přes dva miliony obyvatel. Město je poměrně mladé, bylo založeno teprve v roce 1855 búrským generálem Martinem Pretoriem, který jej pojmenoval po svém otci Andriesi Pretoriovi. Do Pretorie se za necelou hodinu jízdy autem dostanete z mezinárodního letiště OR Tambo International Johannesburg, kde přistává většina letadel ze zámořských destinací. Po městském obchvatu pak můžete pokračovat do klidné čtvrti Glenstantia bydlí usměvavá chovatelka papoušků Lauraine Wilson Schmuck, která spolu se svým manželem Terrym vlastní 250 papoušků v 19 druzích.

Lauraine je chovatelkou tělem i duší. To, že tady papoušci dostávají „první, poslední“ je na jejích svěřencích vidět, jsou ve výborné kondici a opeření mají zdravě lesklé. Chovatelské zařízení ještě stále září novotou a denně je místními pomocníky udržováno ve vzorné čistotě. Lauraine nemá stovky voliér, jako tomu je u většiny ostatních jihoafrických chovatelů. Má tolik voliér, aby byla schopná jednotlivým párům věnovat každý den dostatečnou péči.

Hlavní chovatelské zařízení je postaveno z cihel a má kompletně vybetonovaná dna voliér. Čítá celkem 38 ubikací z nichž 33 jsou o stejné velikosti a pět voliér je prostornějších, určených pro větší druhy arů a kakaduy palmové. Dalších šest voliér je postaveno separátně vedle hlavní budovy. Všeobecně se v této části světa doporučuje, aby byly voliéry směřovány čelní částí na severovýchod, což dle zkušeností místních ovlivní úspěšnost hnízdění a odchovů. Lauraine má část voliér orientovaných na severovýchod a část na jihozápad, a její výsledky vyvracejí zmíněné stále všemi opakované tvrzení o orientaci voliér, protože v obou částech ptáci bez problémů hnízdí zcela srovnatelně.

33 voliér měří 3,1 x 1,6 x 2 m (délka, šířa, výška) a připojený záletový prostor 1,2 x 1,67 x 2 m (délka, šířka, výška). Pět větších voliér je o rozměrech venkovní části 6,1 x 2,15 x 3 m (délka, šířka, výška) se záletovým prostorem, měřícím 1,2 x 2,15 x 3 m (délka, šířka, výška). Lauraine pokračuje ve vyprávění: „Zjistili jsme, že většina papoušků přijme jakoukoliv budku, pokud se jedná o dobrý a harmonizující pár. Všeobecně můžu říci, že nepoužíváme příliš velké. Jednou pár žaků zahnízdil i ve velké budce pro ary, ale to byla výjimka. Na dnu všech budek je kukuřičná podestýlka. Ta je posypána kousky dřeva, které si papoušci najemno rozštípou“.

Laureninou srdeční záležitostí jsou kakaduové palmoví (Probosciger aterrimus). Nedivím se. Je to jeden z nejvíce fascinujících druhů. Odchovy palmových se v Jižní Africe daří dobře. První mláďata Lauraine odchovala v roce 2008 a od té doby už dalších 38. Dle jejích slov nejsou kakaduové palmoví na odchov nároční, když už chovatel zjistí jejich požadavky. Podmínkou je dle chovatelky odpovídající, tedy dostatečně prostorná voliéra, budka bez stropu a výživa obsahující vyšší procento tuku. Proto jim denně přidává navíc zvláštní porci ořechů. Milují pekanové ořechy jak ve skořápce, tak i bez ní, pistáciové ořechy a mandle.

Kakaduové palmoví nemají specifickou jarní hnízdní sezónu, jako tomu je u většiny ostatních druhů papoušků, ale hnízdí v průběhu celého roku. Lauraine jim do voliéry umístila budku o velikosti základny 40 x 40 cm a výšce 90 cm, která nemá strop a je jakousi dutinou, do které papoušci vstupují z horní strany a nosí si dovnitř hnízdní materiál. Pro palmové je velmi důležité, aby měli ve voliéře k dispozici opravdu velké množství větví, které mohou zobákem zpracovávat a nosit je do dutiny, kterou naplní do tří čtvrtin. Jakmile se do vehementního zpracovávání větví papoušci pustí, znamená to blížící se zahnízdění. Lauraine dodává: „Pokud ptákům odeberu vejce pro umělý odchov, musím odstranit také většinu hnízdního materiálu z budky, aby mohli papoušci opět začít s hnízdním procesem a dutinu si naplnit“.

Dle chovatelčiných zkušeností je jedním z největších prvotních problémů, které mohou nastat, sestavení harmonizujícího páru. Samci totiž bývají často vysoce agresivní. Pokud k tomu dojde, je samec od samice oddělen a do voliéry se k partnerce vrací až po minimálně třech měsících. Buď se umoudří, nebo je postup opakován. Je to sice běh na dlouhou trať, ale tímto způsobem se časem chování samce upraví a lze tak jednoho dne harmonizující pár. U vzácnějších druhů někdy bývá problémem poskytnout možnost přirozeného výběru partnera, a tohle je jeden ze způsobů jak lásce k protějšku papoušky přimět.

Chovatelka nadšeně vypráví: „Kakaduové palmoví jsou jedineční a nejsou srovnatelní s žádným jiným druhem kakadua nebo jiného papouška. Mají specifický hlasový projev. Musím uznat, že jsou to vesměs velmi tiší papoušci. Vůči sobě sice mohou být v období hnízdění agresivní, ale ručně odchovaní jedinci vás nikdy nekousnou – to je něco, čemu nikdo z vás neuvěří, když vidíte jejich obrovský zobák. Mladí kakaduové palmoví jsou velmi afektovaní a mají tendenci se semnou mazlit a tisknout svou hlavičku k mé tváři. To se ale snažím eliminovat a nikdy je neodchovávám samostatně, protože je tady velké riziko přílišné fixace na člověka. To pak může ovlivnit celý jejich budoucí život s ohledem na hnízdění“.

V chovatelském zařízení Lauraine uvidíte ještě 40 párů žaků, které chová po párech v závěsných voliérách. Na rozdíl od jiných chovatelů si Lauraine myslí, že žako není vhodným druhem pro chov v koloniích. Rozměry jedné voliéry činí 1,2 x 1,2 x 2,3–3,1 m (šířka, výška, délka). Mezi nimi je nainstalována neprůhledná deska tak, aby se ptáci pouze slyšeli, ale neviděli se. Ta jim dává pocit soukromí, které je pro ně důležité. Všichni tito ptáci jsou z odchytu. Ani za těch několik let, co jsou tady, nezkrotli a jsou stejně divocí jako v době, kdy si je chovatelka přivezla. Žakové mají k dispozici dva typy budek a oba dva se osvědčily. První z nich jsou klasického čtvercového tvaru a ty druhé mají vstupní tunýlek do hnízda.

Lauraine ještě dodává: „Nemám ráda odchyty papoušků jako takové a myslím, že by se měly zcela zastavit, protože genetická rezerva ptáků v zajetí je již dostatečná. Z některých přirozených území žakové již vymizeli. Chytači ptáků jsou ale velmi chudí Afričané, kteří potřebují uživit rodinu a takhle si vydělávají na živobytí. To je také třeba vidět, ale přetrvávajícím problémem je i vysoká poptávka právě po odchytových ptácích. Většina chovatelů věří, že odchycení papoušci lépe a častěji hnízdí. Pro některé chovatele jsou papoušci jen jakousi ‚továrnou na peníze’ a chtějí, aby hnízdili a hnízdili. Vždyť se podívejme, kolik párů změní za svůj život majitele, protože dostatečně rychle nebo dostatečně dost nehnízdily. Chovatelé si někdy papoušky zřejmě pletou se slepicemi. Nejsem optimistická v tom, že se tento postoj změní. Ale to jsem odbočila, raději si budeme povídat o příjemnějších tématech.“

Ano, a tím může být třeba způsob výživy. Každodenní krmení papoušků probíhá dvakrát denně. Ráno dostávají naklíčenou směs obsahující slunečnici, hrášek, čočku, fazole mungo, oves, kardi, pšenici, cizrnu. To vše mají k dispozici spolu s ovocným salátem, čerstvou kukuřicí a vařenou červenou řepou. Okolo půl čtvrté odpoledne papouškům servírujeme měkké krmivo, které z 50 % obsahuje karbohydráty a je složené z kukuřice, pšenice, ječmene, ovsa, čiroku, pohanky a z 50 % obsahuje zdroje proteinů: hrášek, mungo, čočku a cizrnu. Polovina z této směsi je umleta, druhá polovina je nechána v přirozené formě. Zelenina je přidávána v syrovém stavu najemno nasekaná v kuchyňském robotu. Papoušci mají rádi směs obsahující zelené fazole, brokolici, červenou papriku, máslovou tykev, chilli papričky, špenát a sladké brambory, které jsou předvařené. Pro sladší chuť jsou někdy přidány velmi sladké hrušky nebo jablka. Důvod, proč je zelenina nasekaná, je, že papoušci nemůžou vybírat jen určité složky. Do krmiva je přidáván vápník, probiotika, zinkbacitracin a palmový olej. Čerstvá voda je vzhledem ke zdejšímu klimatu měněna dvakrát denně.

Pokud Lauraine papoušky ručně dokrmuje, používá směs pro umělý odchov zn. Kaytee. Tuto směs vyzkoušela a už ji neopustila, protože nikdy neměla sebemenší problém. Tvrdí, že když si chovatelé pořádně přečtou návod na ředění a budou dodržovat doporučení, nemůže se nic stát. Nebude měnit způsob, který se osvědčil a vyhovuje jí.

Lauraine kromě výše uvedených druhů chová kakaduy molucké, bílé, kakaduy inka, ary ararauna, červenouché, zelenokřídlé, papoušky šedohlavé, amazoňany nádherné, žlutoramenné, černouché, vínorudé, kubánské, modrobradé, žlutobřiché, ale také kogny dlouhozobé nebo aratingy žluté.

Na závěr chovatelka dodává: „Když jsme s chovem papoušků začali, bylo velmi složité získat relevantní informace od jiných chovatelů. Většina z nich si své cenné zkušenosti drží pod pokličkou, ale samozřejmě existují i takoví, kteří s námi hodiny a hodiny diskutovali a předávali nám rady. Jedním z nich byl například Oom Vonk Van Antwerpen, který chová papoušky přes třicet let. Získávání informací pro nás nebylo snadné a také jsme se snažili přečíst tolik knih o chovu papoušků, kolik jsme měli k dispozici. Dost nám také pomohl internet a facebook. Jsem ráda, že existují chovatelské časopisy, jako jsou například PAPOUŠCI, které chovatele spojují a zprostředkovávají zkušenosti. Bohužel si ten český časopis vzhledem k jazykové bariéře nemůžu přečíst, a tak přeji mnoho českých čtenářů a úspěchů.”

Každou cestu do JAR si neskutečně užívám a teď už i se všemi třemi dětmi :-) Kdo jednou navštíví Afriku, musí se tam pořád vracet. A to je velká pravda... Těším na další setkání s Lauraine a přeji mnoho úspěchů v dalších chovatelských aktivitách!