JACOBO LACS žije pro přírodu

 

Pozn. red. Historicky první rozhovor s Jaco Lacsem byl zveřejněn 1. května v našem anglickém časopise AWIPARROTS. Známý chovatel z Panamy a ředitel Conservation Centre Zoologico del Istmo, poskytl exkluzivní interview pro nakladatelství Fynbos. Děkujeme! Chovatel je aktivní na INSTAGRAMU.
Jeho pravidelné příspěvky můžete sledovat zde: nature.jl

JACOBO LACS ŽIJE PRO PŘÍRODU

Současná doba cestování sice bohužel nepřeje, ale díky technickým vymoženostem, jako jsou videohovory, je možné se během několika vteřin přemístit na druhou stranu světa. Dnes navštívíme Panamu, konkrétně oblast Portobelo. To je pevnost na karibském pobřeží, která byla v roce 1980 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. Jde o nádherné historické místo obklopené úchvatnou přírodou. A proč zrovna sem? Říkala jsem si, že by se Vám tu mohlo líbit. Asi dvacet minut jízdy autem odtud, v Puerto Lindo, se nachází zoologická zahrada Conservation Centre Zoologico del Istmo s 720 voliérami a starají se tu o 50 druhů savců a 450 druhů a poddruhů ptáků, z nichž 140 zastupují papoušci.

Působivou chovatelskou usedlost (facility) založil a vybudoval obdivovatel přírody a především ptačího světa Jacobo Lacs. O charismatickém chovateli z Panamy mi již před rokem vyprávěl Jakub Janosch, který byl do doby našeho interview jediným Čechem, kterého Jacobo znal. Jsem velmi ráda, že jsme otevřeli pomyslné chovatelské brány a díky příspěvkům a videím na našich sociálních sítích Facebooku a Instagramu se o chovateli a jeho ojedinělém zařízení dozvědělo mnoho dalších.

Musím přiznat, že vzhledem k perfektní intonaci nadšeného ředitele zoologické zahrady a množství sdělených informací, jsem si při interview chvílemi připadala, jako bych absolvovala soukromý chovatelský seminář. Na desítky hodin videohovoru nikdy nezapomenu. Vzdálenost ani nebyla znát. Jaco odpovídal na otázky a přitom mi prostřednictvím kamery představoval svou usedlost, přibližoval voliéry a záběry směřoval také na aktuálně odchovaná mláďata. Dovolte mi podělit se s Vámi o tento neobyčejný zážitek a zprostředkovat pár slov s Jacem, jak ho oslovují přátelé z řad chovatelů papoušků.  

Jaco, zdravím Tě z jarní Evropy a děkuji, že jsi souhlasil s interview. Je mi upřímně velkým potěšením a zdravím čtenáře českého časopisu PAPOUŠCI.

Děkuji za pozvání a je mi ctí poskytnout rozhovor pro české chovatele exotického ptactva, čtenáře časopisu PAPOUŠCI.

Vybudovat zoologickou zahradu v Panamě je podle mého něco jako splněný sen. Je to místo, odkud pocházíš a máš tu rodinné kořeny?

Pocházím z jihoamerického Peru, kde jsem se narodil. Když jsem v mládí začal cestovat a objevovat okolní země, Panama se mi zalíbila a v roce 1980 jsem se rozhodl, že se v téhle krásné zemi usadím. Člověk by si měl jít za svými sny. A já cítil, že je to správné rozhodnutí.

Kdy přeskočila ta pomyslná jiskra a podlehl jsi kouzlu papoušků?

Na ten moment si dodnes přesně vzpomínám, bylo to ještě v Peru. Když jsem byl velmi malý kluk, asi tak sedmiletý, šel jsem s rodiči do místní prádelny a dostal dvě kuřátka jako dárek. Ten pocit nadšení byl ohromný a silný. V tu dobu měli moji prarodiče velkou zahradu, kde chovali kachny a holuby – jako užitková zvířata. No a já jim bral mláďata a zachraňoval je, aby neskončila na talíři. Se svými rodiči jsem často chodil na trhy, kde byli prodáváni holubi a další ptáci a tam jsem je obdivoval. Později mě cesta osudu dovedla k sokolnictví a chovu kanárů. Vydělával jsem si mytím aut a za veškeré vydělané peníze kupoval papoušky. Mezi prvními byly nenáročné australské druhy, které bylo možné koupit na trhu. 

Amazoňan orinocký (Amazona bodini) 

A když jsi se pak přestěhoval do Panamy, přemístil jsi sem svůj chov a začal s budováním zoo? 

Ne, do toho momentu uplynulo ještě několik let. Chov papoušků v té době nebylo možné skloubit s prací u zahraniční společnosti a častým cestováním. Tehdy jsem bydlel na pacifickém pobřeží Panamy a vybavuje se mi jeden zážitek spojený s papoušky. 
Byl myslím březen a šel jsem na trh, abych nakoupil zeleninu. Nějaký prodejce tam prodával asi tři týdny stará mláďata amazoňanů žlutohlavých panamských (Amazona ochrocephala panamensis). Bylo mi jich velmi líto, a tak jsem je koupil. Mláďata ještě nebyla odstavená a v té době neexistovaly žádné komerční dokrmovací směsi. Protože jsem měl už nějaké chovatelské zkušenosti, udělal jsem jim domácí kaši. Ta obsahovala pět druhů cereálií, rozmixované arašídy, papáju a vše promíchané s trochou vody. Touto směsí jsem amazoňany dokrmil až k samostatnosti. 

Je něco, co bys dnes po tolika zkušenostech s chovem i dokrmováním papoušků do směsi přidal?

Dnes bych s největší pravděpodobností přidal ještě sójový protein, ale i tak byla tenkrát směs zcela dostačující a papoušci se perfektně proměnili ve zdravé a statné dospělé ptáky.   

Jak to v té době bylo s legislativou? Najednou jsi měl dva papoušky, bylo nutné je přihlásit? 

Ano, to určitě stojí za zmínku. Amazoňany jsem si chtěl nechat a mít je legálně. Rozhodl jsem se proto navštívit instituci MiAmbiente a požádal o povolení k chovu. Dívali se na mě jako na blázna. Byl jsem totiž úplně prvním člověkem v Panamě, který požádal o takové povolení. Mnoho lidí mělo papouška jen tak doma. Podařilo se mi získat licenci a amazoňané byli v tu chvíli oficiálně přihlášeni. Vzhledem k mým zahraničním cestám jsem je pak ale přenechal jedné hodné paní. Když teď na chvíli přeskočím do současnosti, i teď je v Panamě mnoho místních obyvatel, kteří mají doma nepřihlášeného papouška mazlíčka. Dle zákona však není možné, aby úřad přišel k nim domů a papoušky zabavil. Asi bude ještě nějaký čas trvat, než se tato situace změní…

Současná zoo se nachází na druhé straně Panamy, než jsi tenkrát bydlel. Jak jsi ten pozemek objevil?

V roce 1991 jsem projížděl karibské pobřeží Panamy a dojel až do pevnosti Portobelo, která je unikátním příkladem španělské vojenské architektury 17. a 18. století (Panama bývala španělskou kolonií). Mimochodem pevnosti jsou vybudované po celém pobřeží Panamy. Měly za úkol chránit přístavy, ze kterých vyplouvaly lodě plné amerického stříbra a dalšího zboží do Evropy. Ale to by bylo na delší vyprávění. Po dvaceti minutách od Portobela jsem najel na úzkou prašnou cestu s miniaturní značící cedulí, která mne dovedla až sem, do Puerto Lindo. „To je místo pro můj život,“ řekl jsem si v duchu. O něco později se mi pak podařilo uskutečnit koupi pozemku o rozloze šesti hektarů a přilehlých 753 metrů čtverečních velké pláže.

Chovatel nabízí u svého chovatelského zařízení také ubytování. Nocleh je zde možný za 250 USD/osoba/noc.

Pokračuj prosím, pak už určitě brzy nastal moment, kdy sis pořídil papoušky…

Tomu příběhu říkám „Portobelo story“. Byl jsem na cestách v Thajsku a Indonésii, když mi zavolala sekretářka a sdělila informaci od lokální policie. Byl vítr, vysoké vlny a nedaleko našeho pozemku zakotvila loď kolumbijské společnosti, která do Panamy jezdila nakupovat kokosy od indiánů. Tu loď zadržela policie a našla v ní pašované ary, tukany a další ptáky, kteří byli nacpaní v plechovkách od rajčat. Ptáci byli zkonfiskováni, ale policie neměla vhodné místo pro jejich umístění. Bylo to problematické, protože ptáci ve své podstatě umírali z důvodu dehydratace a velkého stresu. Mnoho jich bylo ve špatném stavu, někteří uhynuli. Úředníky napadlo, že jediné místo pro umístění bylo tedy u nás, protože věděli, že jsem se kdysi zabýval chovem. Na nic jsem nečekal a ještě z Thajska zkontaktoval známou veterinární lékařku Dr. Susan Clubb z Floridy a poprosil ji, aby do Panamy přiletěla a ptákům pomohla. Díky tomuto včasnému zásahu bylo zachráněno 80 % ptáků. 

Jaká byla dohoda s úřadem?  

Dohodli jsme se, že se o papoušky postarám a když budou v pořádku, vypustíme je do volnosti. Jednalo se o druhy, které bylo možné reintrodukovat i v okolí místa našeho pozemku. V roce 1992 bylo za odborného dohledu Susan Clubb vypuštěno 60 ptáků. Nejdříve jsme vypustili tukany a následovali papoušci, mezi nimiž byli arové arakanga (Ara macao), arové ararauna (Ara ararauna) a arové zelení (Ara ambiguus). Přes dvacet jedinců zkonfiskovaných ptáků nemohlo být vypuštěno vzhledem k nedobrému zdravotnímu stavu. Následkem různých zranění během nelegálního převozu například nemohli létat apod. Zajímavostí je, že v této, zhruba osmnáctihektarové oblasti, arové vymizeli. Poté, co jsme naše zachráněné jedince vypustili, se tu utvořily nové populace a teď jich zde létají stovky. 

Modrá mutace amazoňana kubánského. 

Dalo by se říci, že tito papoušci byli základem chovu?

Ano. Šlo o to, že například tukani měli zlomená křídla a nebylo možné je vrátit do přírody. Úřad mi přidělil status oficiálního záchranného centra. A já si řekl, že bych chtěl odchovávat tukany, papoušky i další. A v plánu jsem měl pořídit si i savce.

Dnes, po třiceti letech, je tady 720 voliér, ptačí ráj…

V roce 2008 jsme dostali licenci provozovat zoologickou zahradu a byla založena Zoologico del Istmo. Voliéry jsme budovali postupně, protože je pro mne velmi důležité, aby měli naši svěřenci dostatečně velké prostory, které odpovídají jejich potřebám. Žijí tu v krásném prostředí. 
Na území zoo roste mnoho endemických rostlin, keřů a stromů. Převážná většina voliér je závěsného typu, jsou praktické a hygienické. Máme zde i voliéry pro vylétání mladých a také tři obrovské voliéry o rozloze dvou tenisových hřišť. Jsou šest metrů vysoké a chováme v nich 400 druhů ptáků. 

Jsou mezi nimi i papoušci?

Ne, tady jsou zastoupeni jiní opeřenci, například kolibříci, pipulky, vranuchy, bažanti, drobné pěnkavy, tangary, úžasní kvesalové, kotingy a další. Jde o voliéry, kde žijí ptáci jako v biotopu a jsou ve vzájemné symbióze. 

Tirika tovi (Brotogeris jugularis) - žlutá strakatá mutace 

V ostatních voliérách chováš převážně papoušky nového světa. Dalo by se říci, že se na ně specializuješ? 

Jsou mému srdci velmi blízcí. Rád chovám ary, amazoňany, aratingy, pyrury, tiriky a další. Ale v chovu máme také fíkové papoušky, se kterými se nám velmi daří, trichy orlí nebo vzácnou mutaci papouška senegalského. 

Samozřejmě nebude možné v jednom článku shrnout všechny chovatelské způsoby, ale zeptám se například na budky pro aratingy. Jde totiž o rod, který je hodně chován, ale většina chovatelů používá klasické dřevěné budky. Známé 
ale je, že aratingové hnízdí v termitištích… 

Pro některé druhy aratingů používám termití hnízda. Jsem přesvědčen o tom, že je tento způsob motivuje ke hnízdění a vede k lepším chovatelským výsledkům. Například aratingové aztéčtí (Eupsittula astec) hnízdí pouze a jenom v termitištích a špatně přijímají jiné budky. Věřím, že použití termitího hnízda pomohlo ke světovému prvoodchovu pyrurů panamských (Pyrrhura eisenmanni). Jsou ale druhy aratingů i pyrurů, pro které používám budky z tvrdého dřeva, vysoké až jeden metr. Oba rody mají rády příšeří.   

Velikosti a tvary budek jsou častou diskuzí mnoha chovatelů…

Budky by v každém případě měly být umístěny ve stínu, aby byly chráněné před prudkým sluncem. Papoušci se musí cítit bezpečně. Co se týká velikostí, tak nemusím vyjmenovávat žádné centimetry. Jednoduše je ideální, pokud je základna budky ve velikosti konkrétního druhu papouška od hlavy k ocasu. U agresivnějších druhů je nutné použít budky vyššího rozměru a všeobecně je vhodné pro výrobu hnízd použít tvrdé dřevo. 

Když už zmiňuješ agresivitu, tak můžeme krátce zabrousit do chovu v kolonii. Mnoho chovatelů od tohoto způsobu ustupuje právě z důvodu šarvátek. V parku máš většinu papoušků po párech, ale zčásti i chov ve skupinách. Co bys chovatelům poradil?  

Skupinový chov realizujeme například u aratingů kaktusových (Eupsittula cactorum), kropenatých (Psittacara leucophthalmus), rudočelých (Psittacara finschi) a u nejrůznějších poddruhů pyrurů. Důležité je, aby byly do voliéry najednou umístěni pouze mladí ptáci. 
Mně se osvědčilo dát tři páry do voliéry o velikosti 5 x 2 x 2 m (délka, výška, šířka) s tím, že papoušci mají k dispozici čtyři budky z tvrdého dřeva. Budka je i zde vždy jeden metr vysoká.  

I tak se ale vše určitě musí hlídat a pozorovat. Zastáváš tuhle kurátorskou činnost ty nebo lidé z tvého týmu? 

Voliér máme skutečně hodně a nebylo by technicky možné, abych tu nutnou pozorovací činnost obsáhnul sám. Pokaždé, když aplikujeme nový chovatelský způsob, ať už jde o chov v kolonii nebo umístění nového páru, tak si zpracujeme projekt chovatelského managementu. 
Některý z mých kolegů má pak konkrétní voliéru na starosti a pozoruje dění. V případě nutnosti zasáhne. Poté můžeme dál uzpůsobovat chovatelský management, aby následný chov dobře probíhal. O zoo se stará dvanáct lidí a všichni jsou velmi spolehliví a pečliví. 

Amazoňan venezuelský (Amazona amazonica) – mutace straka.

Jak postupuješ, když papoušci nehnízdí? 

Těch metod je samozřejmě více. Jednou z nich je nasadit papouškům striktní dietu. Partneři si nemusí vzájemně sednout, takže pokud je to možné, přistupujeme k výměně partnera. Důvodem absence hnízdních aktivit však může být v mnoha případech i infekce, a proto u všech ptáků probíhá preventivní přeléčení. 

Další z častých diskuzí je, zda jsou ručně dokrmení jedinci vhodní pro další chov. Jaký je tvůj názor?

Podle mě žádná komerční směs nenahradí přirozenou potravu od rodičů, proto určitě upřednostním vždy ponechání mláďat v budce. Někdy to ale nejde. Stává se například, že má pár tři mláďata, dvě krmí perfektně a třetí je velmi slabé. Tam je pak umělý odchov nutný. Pro to, aby byl papoušek vhodný pro následující chov, je asi jediná funkční zásada: musí být vhodně socializován. Ideální je, když se umělý odchov praktikuje ve společnosti ostatních ptáků. Jedinec si musí být vědom toho, že je pták a nikoliv člověk. My máme například až třicet papoušků v mláděcí voliéře. Je to nejlepší řešení socializace. 

Eklektus různobarvý (Eclectus roratus polychloros) – modrá mutace. 

Věřím, že v tak rozlehlém zařízení využíváš i náhradní rodiče, jaký druh se ti osvědčil?

Za mne jsou nejlepší alexandři malí (Psittacula krameri). Mám mnoho párů a jsou perfektními náhradními rodiči. Když je to nutné, podkládáme jim i amazoňany a ary, které dokrmí do věku tří týdnů a pak je odebereme k ručnímu dokrmení. Ale když zastanou ty první tři týdny krmení, mláďata pak rostou rychleji. Při cestách za chovateli po různých kontinentech je očividné, že v Austrálii, Africe nebo Americe jsou voliéry postaveny v daleko přírodnějším duchu, než je tomu v Evropě… 
Ano, to je pravda. A já jsem toho názoru, že udržovat papoušky v úplné sterilitě je nesmysl. Divocí ptáci hnízdí ve velmi vysokých kmenech a žádný trus nevyhazují. Jsou zdraví a dokonce i velmi silní. Jsou vystaveni bakteriím, se kterými přirozeně bojují. Dle kamer vím, že svým trusem dokonce krmí mláďata.

Prozradily to samé i kamery u papoušků?

Díky technice je možné leccos. A kamery jsou ideální pro studium chovu. To, že mláďata dostávají od rodičů při krmení i trus, jsem i u papoušků viděl mnohokrát. A přiznám se, že když je u nás nutný ruční odchov, dám pod bidla speciální „plastový chytač“ a trochu trusu dávám 2x týdně i papouškům do odchovné směsi. Zde je samozřejmě nutné, aby byli dospělí papoušci stoprocentně zdraví. Věřím, že jedině přirozeností se papoušci stávají silnými. 

Amazoňan kubánský (Amazona leucocephala) – mutace dilute. 

Z fotografií, které často dáváš na svůj Instagram, je jasné, že jsi velkým milovníkem mutací...

Mutace se mi líbí, pro mne jsou zkrátka nádherné. Když člověk vidí ty jasné barvy opeření, například modrou nebo jasnou žlutou, jejich kouzlo nelze přehlédnout. Protože mě chov mutací zajímá, pečlivě a dost podrobně jsem nastudoval genetiku. On totiž i chov mutací v sobě zahrnuje držení tzv. „čistých mutací“. To se týká například konkrétně amazónků černotemenných (Pionites melanocephalus pallidus), které mám v modré mutaci. A zdůrazňuji čisté mutaci. Na fotografiích na sociálních sítích z různých zdrojů vidíte i modré jedince, kteří mají trochu žlutého zbarvení za příuším. Ti však nejsou úplně čistí.   

Konkrétně k modrým amazónkům černotemenným se vrátíme v některém z dalších čísel podrobněji. Ale možná jen zmiň, kdy jsi s mutací začal a kolik párů se podařilo sestavit?

S touto mutací jsem začal v roce 2002, selektivně jsem vybíral nositele genu a tvořil z nich páry. Aktuální stav je šest párů, z toho čtyři chovné. Také letos se opět zadařilo. Dnes je prvního května a při včerejší kontrole budky jsem mohl prohlédnout dvě zdravá a krásně nakrmená mláďata.  

Amazónek černotemenný (Amazona melanocephalus pallidus) – modrá mutace.
© Foto: ROLAND SEITRE

Jaký je úplně nejoblíbenější druh papouška Jaca Lacse?

Nejoblíbenější je modrá mutace amazónků černotemenných. A z ostatních zástupců ptačí říše jsou to arassari žlutouchý (Selenidera spectabilis) a tukan bělolící (Ramphastos vitellinus).

Co řekneš čtenářům závěrem?

Před dvěma lety jsme z našeho záchranného centra vypustili Brotogeris jugularis a dále Amazona autumnalis salvini. Mým chovatelským cílem je odchovat silné a zdravé jedince, kteří budou vhodní pro reintrodukci, ale i do dalších chovů. Pokud tomu osud bude přát, chtěl bych v reintrodukcích pokračovat. Vše je samozřejmě dozorováno veterinárními lékaři. A v plánu je samozřejmě nadále pokračovat v zodpovědném chovu, který může pomoci zachování určitých druhů. Důležité je soustředit se na odchov čistých poddruhů. Mám ke všem opeřencům upřímný a velký vztah. Chci za ně bojovat. Ne politicky, ale spíše je studovat a dát jim to nejlepší. Nutné je však říci, že by bylo perfektní, kdyby měli chovatelé papoušků a dalšího exotického ptactva podporu úřadů. Zkrátka, aby jim neztěžovaly situaci a spíše se snažily vycházet vstříc a podpořit je.  

Za léta své dlouholeté praxe má Jaco vyzkoušené, že hlavním ukazatelem zdraví a kondice papouška je podoba papouščího peří. Pokud je utažené a přiléhá na tělo papouška a je lesklé, můžeme si být jisti tím, že je papoušek fit. Není zastáncem sterilních voliér a upřednostňuje co nejpřírodnější způsob chovu. Na kontě má řadu raritních odchovů, např. pyrury panamského (Pyrrhura eisenmanni), aratingy hnědohlavého panamského (E. p. ocularis), vzácného amazónka hnědohlavého (Pyrilia hoematotis coccinicollaris) a dalších. Dále se může pyšnit odchovy Cephalopterus penduliger, Pteroglossus inscriptus humboldti a dalších. Jaco, srdečně děkuji za představení Tvého chovu. Velmi si vážím času, který jsi našim čtenářům věnoval. Přeji Ti spoustu chovatelského štěstí!