Charmozin papuánský

Charmozin papuánský patří k těm nejkrásnějším a nejmilejším druhům loriů. Dle mých zkušeností též k těm nejpřítulnějším. V mém chovu je mám už léta. Prakticky skoro od samého začátku a nikdy jsem se nesetkal s plachým ptákem. Jsou velmi důvěřiví k člověku a berou z ruky nabízené pamlsky i od neznámých lidí. Jsou velmi hraví, zvědaví, někdy až obtížní.

Černý samec a červená samice, foto: Petra Pelikánová, časopis PAPOUŠCI

Tím, že charmozini nemají ostych před člověkem, dokážou, i když ojediněle, též klovnout. Agresivní mohou být především samečkové, když začínají hnízdit, což u ostatních papoušků, např. u amazoňanů, nastává v případě ochočených jedinců. Charmozini se chovají v každém ohledu téměř jako ochočení. K jejich dalším dobrým vlastnostem patří i ta skutečnost, že neobtěžují křikem. Jejich hlasové projevy se těm papouščím vůbec nepodobají. Určitě nejsou hlučnější než např. zebřičky.

K těm stinným stránkám, abych jen nechválil, patří tak jako u všech ostatních loriů tekutý trus, kterým znečišťují celé okolí. Jako domácí mazlíček, jinak jeden z nejmilejších, je z tohoto důvodu do pokojové klícky naprosto nevhodný. Navíc patří k těm druhům loriů, kteří při sání tekuté stravy, jež je nutností, protože žádná semena nekonzumují, noří zobák z velké části do tekutiny a po každém nasátí se přebytečných nečistot na zobáku zbavují otřesem hlavy do stran, čímž znečišťují i okolí, ve kterém mají krmení víc než některé jiné druhy. Rádi se též vydatně koupou. Nepotřebují žádnou vysokou teplotu. Naopak naše suchá velká vedra jsou jim nebezpečná. Domovinou je totiž Papua-Nová Guinea, kde se vyskytují ve výškách více než 1000 metrů nad mořem. Proto jim je naše mnohdy „ušmudlané“ počasí milejší než ta letní vedra.

Černý samec, foto: Petra Pelikánová, časopis PAPOUŠCI

Tak jako většina loriů se nezdržují příliš na slunci a většinu času proto tráví ve stínu, především ve vnitřních prostorách. Je věcí názoru, při jaké teplotě by měli přezimovat, ale v mých podmínkách prosperují při teplotách kolem 10–15 °C. A nečiní jim problém při těchto teplotách úspěšně hnízdit. Při stejných teplotách u mě pravidelně hnízdili i viniové modrotemenní, které se jiným vůbec nepodařilo odchovat. A tímto se dostávám k chovu, který nebývá vždy jednoduchý. Snůšku dvou vajec zahřívají střídavě obě pohlaví. Inkubační doba u tak malého papouška je překvapivě dlouhá – 26 dní. Jsou to ptáci dlouhověcí, a proto též pomalu dospívají.

Černý samec, foto: Petra Pelikánová, časopis PAPOUŠCI

Většina samiček zahnízdí po 2–3 letech, mnohé i později. Ani pak však nebývá odchov vždy úspěšný. I když dobrý pár vyvádí mladé spolehlivě, problémem často bývá sestavení chovného páru. Samečkové mohou samičku, pokud se jim nelíbí, usmrtit.

Je třeba též říci, že v některých případech dochází k oškubávání mláďat, což je problém též mnoha jiných druhů papoušků. Já, který neuznávám ruční odchovy, pokud to není vyloženě nutné, hledám jiné možnosti. Někdy postačí odebrání víka a změna polohy budky do nižší polohy, popř. vyjmutí mláďat na dno voliéry nebo klece. To je však možné jen v letním období, kdy je v prostoru dostatečně velká teplota. Pokud nestačí ani toto, tak je dám pod zvlášť upravenou klícku s otvory pro krmení rodiči, aby se k nim takto mohli lépe dostat. Není to vždy jednoduché a musí se hlídat, zda jsou dobře krmeni.

Charmozini se nebojí slézt si pro pochoutku až na dno voliéry, foto: Petra Pelikánová

Uvedl jsem, že loriové jsou dlouhověcí. Jsou případy, kdy charmozini, nazývaní chovateli „stelly“, se dožívají více než 20 let a i v tomto věku bývají plodní. Přesto se stává, že především samičky hynou náhle bez viditelných příčin. Není výjimkou, že ji ráno najdete pod bidlem mrtvou, aniž byste večer něco pozorovali. Z tohoto důvodu bývají samičky dvojnásobně dražší než samečkové a není vždy jednoduché je získat.

Charmozini dobře hnízdí v budce o rozměrech 15 × 20 × 30 cm (velikost základny × výška) s vletovým otvorem 5–5,5 cm. Na dno dávám jemné dřevěné hobliny nebo hrubé piliny z měkkého dřeva, které lépe sají vlhkost. Přesto je nanejvýš důležité provádět časté kontroly a stelivo co nejčastěji měnit. Jinak hrozí doslova utonutí mláďat ve vlastních výkalech. I když se rodiče snaží okusovat stěny budky a těmito oloupanými proužky dřeva jim zajistit suchou podestýlku. Určitě to tak provádějí i ve volné přírodě. Tuto činnost jsem pozoroval i u ostatních druhů loriů. Pro zlepšení podmínek uvnitř budky navrtávám do dna malé otvory, kterými pak přebytečná tekutina může odkapávat. Otvory však nesmí být příliš velké, neboť by hrozilo poškození vajíček o jejich hrany, když jimi sedící ptáci pohybují. K tomuto problému dochází proto, že většina loriů před snůškou poměrně intenzivně hrabe, a hobliny tak propadávají příliš velkými otvory ven a dno je potom bez steliva. Někteří je dokonce ven i vynášejí. Je proto nutné i u této počáteční fáze hnízdění budky pravidelně kontrolovat a stelivo případně doplňovat. Jakmile ptáci zasednou na snůšku, tyto problémy přestanou.

Samec s pamlskem, foto: Petra Pelikánová, časopis PAPOUŠCI

Nyní též něco bližšího o stravě. To, že se v přírodě živí převážně pylem a nektarem z květů, které vylizují pomocí štětečku na konci jazyku, je chovatelům loriů známo. Proto se jim také říká papoušci štětojazyční. Problém, jak je krmit co nejlépe v zajetí, je velmi často diskutován při různých setkáních chovatelů těchto papoušků, ať je to kdekoli v Evropě. Několikrát jsem se zúčastnil těchto dvoudenních setkání v Německu a vždy došlo k nejživější diskuzi na téma krmení.

Každý chovatel má svůj „zaručený“ recept, který je samozřejmě ten nejlepší. Já připravuji moji „polévku“ tak, že smíchám rýžovou hladkou mouku s ovesnými vločkami v poměru 1:1. Tuto směs, zhruba 3–4 polévkové lžíce na litr vody, nechám velmi krátce přejít varem. Po částečném zchladnutí ji dám do mixéru a společně s nakrájeným ovocem (jablko nebo hrušky, popř. banán aj.) a medem (2 polévkové lžíce na litr), vše rozmixuji a podávám zředěné s vodou na odpovídající poměr k přísadám.

Samec charmozina, který je stejně jako ostatní velmi kontaktní, foto: Petra Pelikánová

Výhodou je, že do této řídké kaše můžete přimíchat cokoliv. Vitaminy, sušený květní pyl, který mně občas vozí přátelé z Německa, pokud přijedou na návštěvu, dále stopové prvky, vápník a další. V podstatě používám recept mého zesnulého přítele Dr. Jürgena Bosche, s přidáním rozmixovaného ovoce. On ovoce podával zvlášť.

V současné době však existuje již řada instantních směsí, které se pouze dle návodu rozředí teplou vodou a k tomu se zvlášť podávají různé druhy ovoce (kromě našich druhů také papája, granátová jablka, mango…). Je možno podávat i zeleninu, např. mrkev a někteří přijímají též nedozrálá semena (loriové zelenoocasí, timorští, mošusoví), dále ptačinec a květy především pampelišky. Ve voliérách mají papoušci na okus větve ovocných stromů a vrby. Já dávám konkrétně větve černého bezu, které zároveň slouží i jako bidla.

V poslední době se na trhu objevila další varianta, tzv. suché krmení. Je to sypká směs, která má mít vše, co loriové potřebují. Podává se v malém množství, je však třeba podávat větší množství vody, protože s konzumací suché stravy potřebují loriové i více vody. Já používám k občasnému krmení Lori Dry a občas krmiva pro lorie od firmy Psittacus. Nedomnívám se však, že by toto krmivo mělo zcela nahradit tekuté, ale mělo by sloužit k občasnému zpestření jídelníčku. Charmozini se vyskytují v barvě červené a černé. I když dochází (i v přírodě) k tvoření kombinovaných párů, přesto nikdy nedochází ke křížení a mláďata podobně jako např. u amadiny Gouldové, se líhnou buď černá nebo červená.

Závěrem bych chtěl říci, že i když chov charmozinů a loriů vůbec není tak docela jednoduchý a vyžaduje mnohem víc času než ostatní druhy papoušků, je velice zajímavý a přináší též hodně radosti. Jejich překrásné zbarvení, neustálá činnost a atraktivní vzhled stojí za trochu námahy. Nebojte se proto chovu loriů!

Tento článek vyšel v časopise PAPOUŠCI 3/2022 - OBJEDNAT TIŠTĚNOU VERZI

Stáhněte si celý časopis PAPOUŠCI 3/2022 v PDF - ELEKTRONICKÉ PŘEDPLATNÉ