Načítám...
Váš nákupní košík je prázdný
22.01.2018

Zajímavosti z chovu arů žlutokrkých

Text: Lars Lepperhoff
Foto: Lars Lepperhoff

Do začátku sedmdesátých let byli arové žlutokrcí v Evropě jedním z nejméně chovaných malých druhů arů. Mezi roky 1973 a 1979 se uskutečnily četné importy tohoto impozantního druhu, který se následně mezi chovateli markantněji rozšířil. Kvůli své menší velikosti a přátelské povaze jsou arové žlutokrcí vhodní také pro chov v roli domácích mazlíčků. Přece jen však patří tito arové mezi hlasitější druhy, a proto je vhodné si o případném chovu nejprve promluvit se sousedy, aby se předešlo případným problémům. Arové žlutokrcí se dokáží naučit slova a napodobit zvuky. Mladé odchovy pod rodiči lze poměrně brzy ochočit. Pokud ary žlutokrké chováte v bytě, měli byste jim umožnit prolet. Odchovaní papoušci jsou poměrně robustní. Koupací nádoby nejsou bezpodmínečně nutné. Důležité jsou především čerstvé větve, jelikož tito arové mají vysokou potřebu okusu.

 

První odchov se podařil v Německu v roce 1976 v ptačím parku Walsrode. Začínajícím hnízdním aktivitám arů předcházelo agresivnější chování, hlasitý křik a časté návštěvy hnízdní budky. Poté, co samice snesla vejce, se arové zklidnili. Papoušci se mezi sebou dorozumívají tichými hlasovými projevy. Sameček krmí samičku častěji. Vzájemné krmení bylo pozorováno také při kopulaci. V průběhu sezení na vejcích dělá občas samec samici v budce společnost (Robiller, 1990).
Armin Brockner odchoval ary žlutokrké dokonce několikrát. Při prvním odchovu v přírodním hnízdním kmenu v dubnu roku 1989 trvala doba inkubace 26 dní a mládě vyletělo z budky po 70 dnech. V roce 1990 papoušci zahnízdili v červenci. Tentokrát se odchov odehrál v dřevěné budce, kterou bylo možné zvenčí kontrolovat a bylo vypozorováno: Ze snůšky tří vajec se vylíhla dvě mláďata. Po 7 dnech ztratila chmýří. V 9 dnech se rohový zobák vybarvil do černé barvy. Mláďata otevřela oči ve 14 dnech a byla okroužkována kroužkem č. 7,5. V 16 dnech začalo růst peří na letkách a ocase. Ve 24 dnech se objevilo peří na hlavě a ve 26 dnech na lících. Po 66 dnech mládě opustilo budku (Brockner, 1994). Arové žlutokrcí v chovech v lidské péči ochotně hnízdí a co se týká hnízdní budky, nejsou nikterak vybíraví. V Palmitos Parku na ostrově Gran Canaria hnízdil jeden pár arů žlutokrkých v budce o průměru základny 25 cm a výšce 31 cm. Čerstvě vylíhlá mláďata měla bílé chmýří na hlavě a na těle, které brzy zmizelo. Mláďata byla asi tři týdny holá, poté začalo vyrážet peří. V Palmitos Parku se mládě vylíhlo 48 hodin od prvního naklovnutí skořápky.

 

 

Život ve volné přírodě
Goodfellow (v R. Low, 1990) žil nějaký čas v Bolívii a v roce 1933 popsal život arů žlutokrkých ve volné přírodě. Referoval o stovkách arů, kteří se každé ráno a večer slétávali do oblasti říčních koryt a bažinatých oblastí, přičemž stromy okolo sebe pokryli svými těly. V takových množstvích se dnes arové žlutokrcí již nevyskytují. Létají buď v párech, nebo jen v malých skupinkách. Větší hejna se tvoří výjimečně.
Tito papoušci se v přírodě živí palmovým ovocem, fíky, semeny a květy. Juniper a Parr (1998) uvádějí, že se arové žlutokrcí živí ovocem stromu Byrsonima, květy zarděnice (Erythrina) a dále fíky, semeny Guazuma tomentosa, Spondias lutea, Adelia mesembinifolia, Astronium sp. Někdy arové napadají plantáže s kukuřicí a obilím a občas mohou hledat potravu také na zemi.
Hlasový projev arů žlutokrkých je hlasitý, zejména pokud jde o varovné signály, připomíná křik papoušků rodu Aratinga. Let je přímý a rychlý. Když ary něco vyruší, krátce létají na místě a při tom spirálovitě krouží dokola, než zase přistanou na stromě. Papoušci začínají hnízdit v prosinci. Velikost snůšky činí dvě až čtyři vejce. Hnízdní dutiny se nacházejí v uhynulých dutinách větví a kmenů stromů ve značné výšce.

Další informace o druhu ara žlutokrký se dočtete v mé knize AROVÉ, která v vyšla v češtině v Nakladatelství DONA, s.r.o.

Lars Lepperhoff

Narodil se v roce 1972 v Bernu ve Švýcarsku. Od dětství se zajímá o svět zvířat a rostlin. Vystudoval knihkupeckou školu a následně působil 27 let v nakladatelství. Posledních 10 let nakladatelství vede. Při svém zaměstnání se po celou dobu věnoval chovu papoušků, zejména jihoamerických druhů. Podnikl nespočet cest do nejrůznějších zemí, kde navštěvoval chovatele papoušků, ptačí parky, ale uskutečnil i četné expedice do biotopů, kde papoušky pozoroval a fotografoval ve volné přírodě. Postupem času začal Lars své poznatky sepisovat i do knih. V Čechách již vyšla jeho publikace ŽAKOVÉ – život v přírodě a voliérový chov a publikace AROVÉ. Je autorem mnoha článků o chovu papoušků, které uveřejnil v nejrůznějších časopisech. Momentálně Lars pracuje jako redaktor pro švýcarské časopisy „Tierwelt“ (Svět zvířat) a „Kleintierzüchter“ (Chovatel malých zvířat). V neposlední řadě řídí švýcarský časopis věnovaný chovu exotického ptactva „Gefiederter Freund“ (Opeřený přítel) a je předsedou švýcarského chovatelského ornitologického spolku EXOTIS.

Objednejte si tištěný časopis PAPOUŠCI

Nové a aktuální články najdete pouze v tištěné časopisu PAPOUŠCI. Právě tam se dočtete ty nejzajímavější články ze světa papoušků...

Objednat předplatné
Zpět na výpis článků