Načítám...
Váš nákupní košík je prázdný
01.01.2018

Snaha o skupinový chov pyrurů červenobřichých

Text: Rosemary Low
Foto: Rosemary Low

Snaha o skupinový chov pyrurů červenobřichých

Pyrurové červenobřiší (Pyrrhura perlata) patří k mým nejoblíbenějším druhům papouškům. Všichni pyrurové jsou samozřejmě úchvatní, ale červenobřiší obzvlášť. Nejnápadnější na tomto druhu je červeně zbarvené opeření na břišní oblasti.

Kouzlo osobnosti tohoto druhu je jedinečné. Pyrurové červenobřiší se vyznačují neustálou aktivitou a elegantním letem, který je nejvíce patrný při velkých vzdálenostech ve volné přírodě. V současné době se věnuji spíše cestám za papoušky do přírody, ale doma ve Velké Británii chovám několik druhů, mezi které patří právě pyrurové červenobřiší.

V roce 2010 jsem si pořídila nepříbuzný pár. Sameček byl odchován pod vlastními rodiči a bylo mu šest měsíců. Samička byla ručně dokrmená, 9 týdnů stará. Její chovatel mi sdělil, že je již odstavená, ale nebyla to pravda. Ještě pět týdnů jsem ji přikrmovala odchovnou směsí ze lžičky. Mnoho chovatelů prodává ručně dokrmené papoušky příliš brzy. Já jsem poznala, že samička potřebuje ještě dokrmit a mohla se situaci přizpůsobit. Protože byla samička ve voliéře s jedincem vlastního druhu, perfektně se socializovala a získala zcela přirozené chování svého druhu. S odstupem času vůbec není poznat, který z jedinců je dokrmený a který odchovaný pod rodiči.  

Nutný umělý odchov

V roce 2012 pár poprvé zahnízdil a vylíhla se dvě mláďata. Když bylo staršímu mláděti 25 dnů, zjistila jsem, že ani jedno z mláďat není rodiči dostatečně krmeno, a proto jsem je obě odebrala z budky. Mladí pyrurové začali ihned brát krmivo ze lžičky, byli velmi hladoví. Na první pohled byl patrný rozdíl v jejich váze. Starší mládě (sameček) vážil 92 g a mladší mládě (samička) vážilo pouze 68 g. Mláďata se chovala zdrženlivě a působila poněkud nervózně. Tři dny vůbec nevydávala hlasové projevy typické pro „žadonění krmiva“. Další den se starší mládě začalo ozývat a následující den se k němu přidalo i mladší mládě. Sameček dosáhl dobré váhy, takže jsem si byla jistá, že je krmení dostačující. Samička prvních pět dnů po odebrání na váze ubírala. Ve 40 dnech vážila pouze 77 gramů. První vážení jsem realizovala vždy v 6:30 hodin ráno a poslední vážení ve 23 hodin večer. Každý den mláďata ubyla na váze přes noc cca 3 až 4 gramy. Měla jsem problém, že v mé odchovně bylo možné nastavit minimální teplotu takovou, která byla pro mláďata pyrurů příliš vysoká. Proto jsem topení v odchovně vypla a do její blízkosti umístila přenosné topení. I když byl červen, noci byly ještě poměrně chladné.

Přídavné topení jsem měla zapnuté až do doby, kdy bylo staršímu mláděti 41 dní a obě mláďata byla téměř zcela opeřená. Opeření chybělo pouze zčásti na zádech a papoušci měli zatím kratší ocas.

Ve stáří 37 dní už sameček začal pravidelně roztahovat křídla. Když mu bylo 42 dní, na několik hodin jsem ho přes den umísťovala do malé klece. Když bylo mláďatům 48 dnů, tak již zcela sebejistě roztahovala křídla a létala po kuchyni. Když jsem je nechala volně létat, vždycky směřovala k odchovně, kam vlezla a dožadovala se odpoledního krmení! Mláďata jsem poté umístila do venkovní voliéry k jejich rodičům.

Odchov pod rodiči

 V roce 2013 měl rodičovský pár opět dvě mláďata a v roce 2014 odchoval celkem čtyři mláďata. Žádné z mláďat jsem z voliéry rodičů neodstranila a všech osm odchovů žilo bez problémů pohromadě se svými rodiči jako jedna velká rodinná skupina. Jejich voliéra je dlouhá 4,5 metrů s vnitřním záletovým prostorem o délce dvou metrů, kam papoušky na noc zavírám.

V roce 2015 jsem z voliéry odstranila budku, abych zamezila hnízdění. Proč jsem jim chtěla zabránit v dalším hnízdění? Prvním důvodem bylo to, že se mi zdála na velikost voliéry rodinná skupinka zkrátka akorát. A druhým důvodem byl fakt, že kdybych měla od pyrurů další mláďata, musela bych je prodat a lidé by je umístili do velmi malých klecí, ve kterých jsou tady ve Velké Británii pyrurové chováni. Mám ráda pohled na své papoušky, kteří létají ve velké a dostatečně prostorné voliéře, kde mají každý den čerstvé větve, v sezóně i včetně různých bobulí. Měla jsem to štěstí vidět vidět mnoho pyrurů červenobřichých ve volné přírodě v deštném lese v Brazílii. Tito papoušci žijí ve volnosti v rodinných skupinách, s ostatními sourozenci a odchovy později pomáhají s krmením mladších odchovů. Tyto znalosti mne přivedly na myšlenku vyzkoušet tento experimentální skupinový chov. 

Skupina pyrurů se v mé voliéře perfektně sžila, když jsem papoušky na noc zavírala, automaticky zalétli do vnitřního záletu - až na ručně dokrmené jedince. Ti se časem začali chovat poněkud agresivně a vůbec se nechtěli nechat zahnat dovnitř. Dělali doslova problémy až do chvíle, než jsem jim ukázala klacík. Není to tak, že bych jím papoušky zastrašovala, oni zkrátka jen nemají rádi klacíky. Teď si představte, že by byli tito papoušci prodáni pro budoucí roli domácích mazlíčků. Je tu absolutně jasné to, že by vůbec nespolupracovali. Naproti tomu jedinci odchovaní pod rodiči se ukázali být daleko více adaptabilní a přizpůsobiví při soužití ve skupině.  

Dospívání ve společnosti jedinců vlastního druhu je ten nejlepší start pro papoušky do života. Následující větu asi mnoho chovatelů rádo neuslyší, ale je to fakt. Nuceným ručním odchovem nebo podkládáním pod jedince jiného druhu do jisté míry papouškům upíráme jejich identitu. Někdy je však ruční odchov nutný, aby se mládě zachránilo. V tomto případě je nutné dodržovat zásady a správné postupy ručního odchovu, v opačném případě se totiž vytváří základ pro pozdější problematické chování, které si papoušci mohou nést po celý svůj život. Na tomto místě musím též zmínit, že bych nikdy do této skupiny nepřidala nového jedince. Byl by totiž napadán nebo pravděpodobněji zabit.

Jak to vše pokračovalo v roce 2016?

Skupinka pyrurů červenobřichých spolu žila bez problémů. Na jaře 2016 jsem zaznamenala, že jde samec (otec všech mláďat) do toku. Papouškům jsem tedy přece jen dala budku. Papoušci ji opracovávali a hodně se v ní začali zdržovat. Rozhodla jsem se proto část mláďat (obě mláďata z roku 2013) z voliéry odebrat. Mým cílem je dávat své odchovy pouze chovatelům, kteří by jim poskytli dostatečně prostornou voliéru. To ve Velké Británii u soukromých chovatelů není dost dobře možné, proto jsem mláďata přenechala Paradise Parku Cornwall. Pyrurové byli umístěni do obrovské voliéry s hustým porostem, kterou už obýval pár arů kaninda.

Ze své voliéry jsem je odebrala  dne 7. června, protože když byla do voliéry vrácena budka, začali být samci agresivní. Od této chvíle byla harmonie skupiny narušena. Následující den bylo v budce vajíčko, které tam ale už další den nebylo. Z voliéry jsem proto odstranila také mláďata z roku 2014.

Poté jsem musela 22. června odcestovat na kongres do Autrálie a byla jsem mimo domov dva týdny. Když jsem se vrátila, tak jsem 9. července v budce našla snůšku sedmi vajec a bylo zřejmé, že některé snesla mladá samička z roku 2014. Nakonec byly v budce dvě snůšky po pěti vejcích od dvou samiček. Rozdíl mezi oběma snůškami byl patrný a byly oddělené. Většinu dne (a noci) na snůšce seděli všichni čtyři papoušci, které jsem ve voliéře nechala.

Většina z vajec bylo neoplozených. První mládě se vylíhlo 16. července, takže muselo být sneseno 22. června. Nebylo snadné budku zkontrolovat, nicméně vím, že druhé mládě se vylíhlo 21. července. Obě samičky setrvávaly v budce. Mimo budku jsem občas viděla pouze mladší samičku. Starší samice poprvé opustila budku 27. července.

Nejstarší mládě rostlo dobře, ale to mladší bylo příliš malé a neprospívalo. Papoušci jej krmili velice málo. Následovalo drama, které celou situaci změnilo. Dne 6. srpna ve čtyři hodiny odpoledne jsem otevřela dveře venkovního prostoru, abych papouškům do voliéry dala čerstvé větve stromů a keřů a matriarchální samice uletěla do obslužné chodby.

Byla jsem v šoku, když jsem viděla, že je zraněná. Na čele a hlavě měla rány, ze kterých tekla krev a na těchto částech už neměla žádné peří. Jedno oko měla jen polootevřené a dokonce měla zraněnou i nohu. Samičku jsem chytla, umístila do menší klece a vzala ji na místo, kde neměla oční kontakt s ostatními papoušky. Ošetřila jsem ji antiseptickou mastí a na rány dala trochu gelu z aloe. Samička byla v šoku a celý den se doslova nehnula z bidla a téměř nepozřela potravu.

Když byla matriarchální samice odstraněna z voliéry, skupina zbývajících pyrurů rázem působila dost zmateně. Mé obavy se samozřejmě ubíraly směrem, zda budou mláďata dál krmena. Další den jsem budku zkontrolovala. Starší mládě mělo ve voleti trochu krmiva a mladší nebylo krmené vůbec. V tuto chvíli to vypadalo, že drama, které se odehrálo, bylo s největší pravděpodobností způsobené tím, že chtěl samec kopulovat se svou dcerou. Pokud by se tak stalo, mladí by nepřežili. Mé obavy byly silné, proto jsem raději obě mláďata odebrala k ručnímu odchovu. Mladší mládě se mi však už nepodařilo zachránit. Bylo velmi slabé a vůbec nezvládlo přijímat potravu.

Pokud pyrurové zaútočí na jednoho člena ze svého klanu, tak pokud jej vrátíte zpět do skupiny, zabijí jej. Nevím zcela stoprocentně, co přesně způsobilo útok na starší samici. Každopádně byl tento moment konec mého experimentu se skupinovým chovem. Má snaha se tentokrát bohužel nevyplatila. Všechna zbylá mláďata jsem umístila k jejich sourozencům do Paradise Parku do Conrwallu a starší samici umístila zpět k původnímu samci. Po třech měsících se papoušci stabilizovali a ve voliéře již bez problémů fungují dál.

Další informace o chovu pyrurů najdete v mé knize Pyrrhura Parakeets (Conures): Aviculture, Natural History, Conservation, kterou si můžete objednat na mých webových stránkách: www.rosemarylow.co.uk

Pozn. překl.: dle oficiálního názvosloví www.avibase.com se Pyrrhura perlata nazývá „papoušek perlový“. V článku jsme použili mezi chovateli běžně známý název „pyrura červenobřichý“.

Objednejte si tištěný časopis PAPOUŠCI

Nové a aktuální články najdete pouze v tištěné časopisu PAPOUŠCI. Právě tam se dočtete ty nejzajímavější články ze světa papoušků...

Objednat předplatné
Zpět na výpis článků